Prečo práve letuška?

Bola to jedinečná príležitosť, ako precestovať svet a dobre si zarobiť. V podstate som ani nečakala, že by som tú prácu dostala, no keď sa tak stalo, neváhala som a šla som do toho.

Bolo náročné prejsť pohovorom?

Určite. Náročnejší a zdĺhavejší pohovor som nezažila pred tým ani potom. Musela som prejsť psychotestom, jazykovou skúškou, niekoľkými výberovými kolami zameranými na prácu v tíme a prístup k zákazníkom. Po celom dni nás vybrali tak cca. dvadsať a museli sme v nasledujúcich dňoch prejsť ešte “one to one! pohovorom. O dva týždne mi prišiel akceptačný e-mail.

Presťahovala si sa do Dubaja. Aké boli začiatky v tomto bohatom meste?

Nie úplne jednoduché. Moja prvá spolubývajúca bola nepríjemná Kórejka s nulovým zmyslom pre poriadok. Prvé dva mesiace ma čakal výcvik, ktorý bol síce náročný, ale stretli sme sa tam perfektná partia, takže sme si užili aj kopec zábavy. Mali sme kvantá skrípt a informácií, ktoré sme sa museli naučiť a posledné týždne aj praktický výcvik, kde sme trénovali evakuácie na suchu a v bazéne, reálne hasenie požiarov, prvú pomoc a základné formy  spacifikovania potenciálne agresívnych cestujúcich. To už sme boli zohraný tím a trávili spoločne čas aj mimo Emirates College. Mala som vtedy už 29, no bolo to ako keby som sa znova vrátila do školy.

Ako vyzerala tvoja pracovná rutina?

Najdôležitejšie bolo vždy načasovať si oddych, respektíve spánok, hlavne pokiaľ ma čakal dlhý let, a tých bola väčšina. Takže, či bola noc alebo deň, vždy som sa snažila pred letom trochu prespať a samozrejme sa aj zbaliť na danú destináciu.

Trvalo mi cca. 30 minút, kým som si spravila make up a obliekla sa a ďalších cca. 20, kým ma shuttle doviezol na centrálu. Tá je s letiskom spojená podzemnými tunelmi, takže posádku dovezie shuttle rovno k lietadlu. Na centrále som prešla cez automatický e-gate namiesto pasovej kontroly, uložila kufor na automatický pás, zobrala si v Coste kávu a šla na spoločný meeting s posádkou a pilotmi, ktorý sme museli absolvovať pred každým letom. Tam sme sa zoznámili s profilom cestujúcich, formou servisu na danom lete, s letovými informáciami a s colnými pravidlami v destinácii.

Po príchode na palubu sme na základe pridelených pozícií skontrolovali všetky bezpečnostné prvky a dostupné vybavenie na prvú pomoc a prípadnú evakuáciu. Privítali a následne počas letu obslúžili cestujúcich. No a po príchode do destinácie nás autobus odviezol do hotela, kde sme dostali diéty  a každý vlastnú izbu a mali sme väčšinou 20 hodín, kým sme museli byť opätovne nastúpení v lobby, pripravený na let späť do Dubaja.

Tvoj obľúbený let a prečo?

Dubaj – Bankgok – Brisbane – Auckland a späť. Bol to multisektor, takže sme sa hneď nevracali do Dubaja, ale leteli do ďalšej destinácie. V Bangkoku som strávila aj tri hodiny na masážach, do Brisbane som si balila vždy korčule a jazdila po South Banku a rovnako aj v Aucklande, prípadne som si trajektom spravila výlet na blízke novozélandské ostrovčeky. Bolo tam nádherne a pasažieri boli nenároční a viac menej počas letu spali, takže sme sa príliš nenarobili.

Tiež mám krásne spomienky na Rio de Janeiro, kde sme sa stretli super posádka, strávili tam dva dni, vyskúšali handgliding a spravili si rozsiahlu tour mesta.

Boli lety, ktorým si sa snažila vyhnúť?

Určite všetky lety na otočku. Tam nebola šanca užiť si destináciu a keď sa pozriete, kam môžete do cca. 4 hodín z Dubaja doletieť, sú to všetko buď arabské krajiny, alebo napríklad India, Bangladéš, Pakistan a podobne, takže aj profil cestujúcich bol veľmi náročný. Väčšina z nich nás po celý let sledovala desivým pohľadom, mali len veľmi malé hygienické návyky a skutočne chceli všetci všetko, keďže to bolo zadarmo a my sme sa narobili niekoľko násobne viac ako pri 17h priamom lete na Nový Zéland. Arabi boli tiež veľmi nároční, mali tendenciu sa furt na niečo sťažovať, večne prišli na palubu s 10 taškami duty free, ktoré sme nemali kam dávať a ideálne vždy ako 20 členná rodina chceli sedieť pokope.

Byť letuška je pre mnohé dievčatá práca snov. Skutočne to je život, aký poznáme z Instagramu?

Viac menej áno. Životný štýl je tam na vysokej úrovni. Dostanete krásne bývanie s bazénom a posilňovňou priamo v budove, slušne zarábate, v každej destinácii dostanete diéty a spíte v 4 hviezdičkových hoteloch. Máte možnosť cestovať za relatívne lacno aj počas dní off a k dispozícii máte rôzne iné benefity. Druhá strana mince je to, ako životný štýl letušky vplýva na zdravie. Ja sama som mala po dvoch rokoch problémy s trávením a  trpela chronickou únavou. Nemala som žiadny režim, moje telo už nevedelo, či je noc, deň, v akom sme časovom pásme, či je čas na obed alebo čas ísť do postele.

Spánok som musela plánovať, jedla som, keď som bola hore, takže aj počas noci a chcela som si aj užívať destinácie, takže aj keď som bola unavená, strávila som celý layover na nohách, pár hodín prespala a letela späť do Dubaja. Tam som potom všetko dospávala, rekord mám 18 hodín vkuse.

Si pekná žena, navyše blondína? Ako ťa vnímali miestni Arabi a tvoj názor na nich.

Celý Dubaj je plný pekných Európaniek, ktoré sa snažia miestni Arabi zbaliť. Je to iná mentalita, ktorá mi nikdy nesedela a iný svet, v ktorom som sa nikdy necítila ako doma. Vždy som to brala len ako skúsenosť a s miestnymi chlapmi som sa nestretávala.

Koľko si vie letuška pre jednu z najlepších leteckých spoločností zarobiť?

Mzda má dve zložky (fixnú a potom variabilnú za nalietané hodiny) a závisí aj od toho, v akej triede, na akej pozícii a koľko rokov pre spoločnosť človek pracuje. Ja som pracovala v Emirates len dva roky v economy triede. Nalietaných hodín som mávala mesačne od 70 do cca. 100 a myslím, že najviac som mala 3000 eur.

Čo ti dva roky v Dubaji dali a zobrali?

Dali mi krásne cestovateľské zážitky, nových priateľov a jedinečnú skúsenosť. Na druhej strane sa mi tie dva roky negatívne podpísali na zdraví.

Navštívila si mnoho krajín. Ktorá je tvoja neobľúbenejšia  a prečo.

Učarovalo mi množstvo destinácií, najviac tie s krásnou prírodou, no moja najobľúbenejšia je pravdepodobne Nórsko. Má neskutočne nádhernú prírodu, všade je čisto, je tam povolený a bezpečný wild camping a na väčšine trekoch stretnete len pár ľudí. Je to miesto, kam by som sa mohla vracať každý rok.

Cestovateľský sen?

Kanada, prípadne Patagónia, hlavne miesta s divokou prírodou, kde sa nepredierate cez davy turistov.

The post Letuška pre Emirates. Práca snov či tvrdá drina? appeared first on .

Firmu MEDIAHOST si založil ešte na strednej škole. Čo bola tvoja najväčšia motivácia podnikať vo veku, kedy majú mladí ľudia úplne iné záujmy?

Odpoveď je celkom jednoduchá. Keď som mal 15 rokov, tak som chcel študovať matematický gympel v Žiline. Z Námestova vtedy 3 hodiny cesty autobusom, čo sa nedalo denne zvládať, takže som potreboval internát. Rodičia už platili školu dvom mojim súrodencom na vysokej. Pre mňa nevychádzalo, tak som rozmýšľal čo robiť. Chcel som ísť do pekárne na nočné, aby som si privyrobil. No rozoslal som aj celkom dosť emailov firmám, že im spravím web stránku. Podarilo sa a prišla prvá zákazka. A Marcel, vieš ako sme dopadli, keď prišla prvá výplata Becherovka išla potokmi a našťastie som aj doštudoval. Firma sa rozbehla a úspešne funguje doteraz.

Myslíš, že tvoje podnikateľské začiatky boli ľahšie, alebo ťažšie v porovnaní s dnešnou situáciou, kde je viac príležitosti ale aj väčšia konkurencia?

Ťažko povedať. Myslím, že som v tom čase mohol len získať. Mal som 15 rokov, čo som mohol stratiť, keby som neuspel? Mal som to ale jednoduchšie v tom, že ma netrápil stabilný príjem. To ak už máš 2 deti, hypotéky môže byt celkom problém. Čiže určite mladí nech testujú a skúšajú svoje nápady. Nemajú čo stratiť.

Je nejaké rozhodnutie v oblasti tvojej firmy a businessu, ktoré by si najradšej neurobil prípadne nejaká príležitosť, ktorú si nevyužil?

Áno, bolo ich veľa. Mal som možnosti rozširovania firmy, ale cítil som, že to nie je pre mňa. Mať veľa zodpovednosti (dávať pravidelne prácu zamestnancom, výplaty, zháňať zákazky) nebola moja šálka kávy. Je síce fajn zarobiť viac, ale moja filozofia je že sme na svete krátko, na návšteve a ja ten čas nechcem zabiť len prácou. Určite veľkou chybou bolo nerozbehnutie aktivít webhostingu v dobe keď som začínal. Myslím, že som bol práve na vlne. Mohol som z toho vyťažiť viac.

Podnikanie ti okrem zodpovednosti voči klientom dalo aj slobodu a možnosť cestovať. Ako si spomínaš na svoju prelomovú cestovateľskú skúsenosť?

Začnem asi tým, že som za to veľmi vďačný. No hneď na to musím napísať jednu vec. Ľudia si myslia, že som sa cestách nonstop válal na pláži, pil rum s kolou a peniaze padali z neba. Áno, tak to bolo, ale ľudia nevidia, že ráno som musel skoro vstať a makať, ak som si chcel zvyšok dňa užiť. Koľkokrát sa stalo to, že vonku bola párty a ja som nešiel, pretože som kvôli časovému posunu pracoval. Samozrejme opäť s rozumom, nešiel som do zahraničia len robiť, ale iba pohotovostne riadiť firmu aby dobre bolo. Páčil sa mi pocit, keď som zatvoril notebook a zrazu som sa cítil ako na dovolenke.

To som zažíval po prvýkrát dlhodobo na prvej ceste okolo sveta. Ten čas bol veľmi efektívne využitý. Oddýchol som si pri počítači, kde som sa fyzicky neunavil. A po cca. 4 hodinách práce som utekal ako z reťazí vypustený na pláž alebo do mora novej kultúry danej krajiny. Makal som z vily v Dominikánskej Republike s bazénom, pil karibský rum, užíval slnka v zimných mesiacoch na Slovensku. O pár rokov som tam presunul jadro môjho firemného tímu.

Navštívil si 90 krajín, niektoré viackrát, ktorá je tvoja najobľúbenejšia a prečo?

Svet je celý krásny. V minulosti sa mi páčili Filipíny, Nový Zéland, USA. Som dosť spontánny človek, všade sa mi páči a vedel by som žiť kdekoľvek. No aktuálne je moja najobľúbenejšia krajina Slovensko. Cestovať môžete kdekoľvek, ale najlepšie je tam, kde mate dlhotrvajúceho vzťahy. To je doma, alebo tam kde Vás potrebujú.

V čom ta cestovanie najviac ovplyvnilo?

Vo vnímaní sveta, bohatstva a kultúr. Určite ma ovplyvnilo vo vnímaní rozdielov.

Bál si sa niekedy o život počas nejakej cesty?

Pár momentov bolo. No človek by mal byt pripravený na smrť. Každého to čaká. Spomeniem iba horúčku dengue, veľké turbulencie nad bermudským trojuholníkom s krikom ľudí, že ešte nechcú zomrieť, ci kontakt s ozbrojenými ľuďmi s nie úplne vysokým IQ.

Povedz nám niečo o Mary’s Meal a prečo si  sa  rozhodol spolu založiť slovenskú pobočku?

Mary‘s Meals je charitatívna organizácia, ktorá pomáha riešiť hlad vo svete tým, že sa snaží deti v najchudobnejších častiach sveta vzdelávať. Predstav si, že si v chudobnej krajine sveta. Napríklad India. Ráno vstaneš ako dieťa a nemáš čo jest. Rodičia ťa pošlú žobrať, zbierať odpadky, pracovať, aby si si zarobil aspoň na nejaké jedlo. Šiel by si namiesto toho do školy a tam trpel hladom? Nie jedenkrát, ale celé roky? No jasné že by si šiel hľadať jedlo – tá potreba je silnejšia.

Mary’s Meal ale ponúka deťom jedlo zdarma v škole.  Je veľmi jednoduché, ale výživné. Tak sa deti dostávajú do škôl, tu jedia a sú tak viac koncentrované a pripravené na vzdelávanie. Šokujúce je, že jedna porcia jedla stoji len 9 centov. Na školský rok to teda 18,30€. Predstav si, koľko detí takto pracuje niekde na poli, alebo žobre, miesto toho aby chodilo do školy. A predstav si, že za 18,30€ to môžeš zmeniť.

Mediahost vs. Mary’s meal, čo ťa viac osobne napĺňa?

Oboje. chcem sa postarať o moju budúcu rodinu, takže peniaze potrebujem, ale pritom vidím svetové rozdiely a viem, že aj moja malá pomoc môže pomôcť veľa deťom. Mary’s Meals je moja radosť, ktorá mi hreje dušu. Navyše spolupracujem s úžasnými ľuďmi a práca s nimi ma baví.

Tvoje nesplnené cestovateľské, rodinné a firemné sny?

Cestovateľské – Hm, už nemám také. Som rád, že som precestoval čo som mohol. Všetko navyše je bonus.

Rodinné – Vytrvať v pohode a láske s mojou budúcou manželkou po cely život. Je to v našich rukách.

Firemné –  Tak tu možno cítim, že ešte príde jedna príležitosť na vybudovanie niečoho, čo zabezpečí rodinu a ostane mi viac voľného času, možno na cestovanie

Ak by si mal dnes vystúpiť pred stredoškolákmi a mal pre nich jeden odkaz, čo by to bolo?

Buďte dobrí, láskyplní ľudia, kdekoľvek na svete ste.

Tomáš Kapičák, ďakujem za rozhovor a veľa šťastia

The post “Doma je tam, kde ťa potrebujú”, Tomáš Kapičák appeared first on .

Volám sa Milada, avšak väčšina ľudí ma volá Mili. Od toho vznikol aj môj cestovateľský blog “MiliMundo“, čo v španielčine znamená Milin svet. Bola som narodená v Bratislave, no srdcom som východniarka ako sa patrí, keďže od prvého roku života sme sa presťahovali do mestečka Strážske. Tí čo ma dobre poznajú, tak vedia, že som veľmi aktívne, dobrodružné, spontánne a pozitívne dievča, ktoré si nevie predstaviť život bez cestovania. Momentálne sa nachádzam v Kanade, presnejšie v meste Vancouver, kde som sa dostala vďaka Working Holiday vízam. A celá idea Kanady prišla vďaka tebe Marcel. Takže ďakujem!

Si skutočný cestovateľ telom aj dušou. Kde a ako sa zrodila láska k cestovaniu ?

Každý ma inú definíciu cestovateľa, no ja verím, že som skutočnou cestovateľkou telom aj dušou. Ak náhodou nie som niekde na cestách, tak o nich premýšľam, poprípade už plánujem a organizujem. Cestovanie je pre mňa ako droga.  Túžba po dobrodružstve a spoznávaní nepoznaného je väčšia ako túžba po usadení sa. Aspoň na zatiaľ. A ako sa táto láska, tento vzťah k cestovaniu zrodil? Prvýkrát ma rodičia poslali do Grécka za krstnou, keď som mala len 10 rokov. To bolo prvýkrát, kedy som okúsila zahraničie. No prelomový rok bol v 2012, keď som sa na leto vybrala do USA cez Work & Travel a následne na to vďaka Erasmus projektu do Španielska na výmenný študijný pobyt. Bol to rok, kedy som si uvedomila, že svet má toho veľa v ponuke a bola by škoda neobjavovať jeho krásy. Rok, kedy som si uvedomila, že usadiť sa hneď po vysokej škole ešte nie je pre mňa. Mala som v pláne začať cestovať  svet na plný úväzok a vyskúšať či takýto život je pre mňa.

Čo je pre teba najväčšou motiváciou vybrať sa na ďalšiu cestu? Je to príroda, kultúra, ľudia alebo niečo hlbšie ?

Predovšetkým ide o moju neposednú, večne aktívnu a zvedavú povahu. Obávam sa,  že cestovanie je mojou skutočnou závislosťou. Takže na jednom mieste nevydržím dlhšie ako pár mesiacov, bez toho aby som nepodnikla nejakú aspoň krátku dobrodružnú cestu. Takže najväčšou motiváciou je vyhnúť sa dennodennému stereotypu a zažiť nejaké dobrodružstvo. No a čo pri takej ceste hľadám? Snažím sa dozvedieť čo najviac o kultúre ľudí, aj preto využívam couchsurfing a prespávam výhradne u domácich ľudí. Samozrejme, že mnohé z mojich precestovaných destinácií sa môžu pýšiť neskutočnou prírodou, horami, sopkami, lagúnami, ktoré mi zakaždým vzali dych.

Precestovala si už mnoho krajín, ktorá krajina resp. kút sveta si ťa získal najviac a prečo ?

Je ťažké si vyberať spomedzi toľkých precestovaných miest, avšak ak si mám vybrať len jednu krajinu tak by ňou bola Kolumbia, ktorá sa mi v roku 2015 stala mojim druhým domovom. Strávila som tam niečo cez 4 mesiace a za ten čas mi stihla prirásť k srdcu. No a prečo? Predovšetkým kvôli svojim ľuďom. Priateľskí, večne vysmiati a pozitívne naladení Kolumbijčania, ktorí sú ochotní Vám pomôcť za každých okolností. Okrem ich veselej kultúry plnej tanca a hudby mi Kolumbia počarovala svojou prírodou a krajinou ako takou. Od karibského mora, cez dažďové pralesy, hory, mestá a čarovné farebné dedinky.  Zabudnite na Pabla Escobara a médiá, ktoré tvrdia, že Kolumbia je nebezpečná. Presvedčte sa na vlastné oči a dajte jej šancu. Viac o Kolumbii sa dočítate tu.

Latinská Amerika je pre teba tak trochu srdcovka. Dokonca si tam absolvovala dve dlhé cesty. Nebojíš sa cestovať sama? Mnoho dievčat bez kamošky nejde ani na záchod, ty zbalíš batoh a ideš na niekoľko mesiacov. 

Skvelá otázka a veľmi rada na ňu zodpoviem. Priznám sa, že keď sa už schyľovalo k mojej prvej sólo ceste, ktorá začala práve v Kolumbii – krajine preslávenej kokaínovým magnátom Pablom Escobarom – nebolo mi všetko jedno. Avšak som presvedčená o tom, že nervozita z prvej sólo cesty je úplne prirodzená, priam nevyhnutná. No už po prvom týždni som prišla k záveru, že sa na sólo cestách niet čoho báť. Totižto nikdy vlastne nie ste sám, stále budete obklopení cestovateľmi alebo miestnymi ľuďmi, ktorí v drvivej väčšine prípadov Vám ozaj chcú len pomôcť. Na mojich sólo cestách som sa veľa naučila nielen o mnohých krajinách a ich kultúrach, no predovšetkým o sebe, svojich limitoch a životných prioritách. Vybudovala som si tzv. šiesty inštinkt, viem komu môžem a komu nemôžem dôverovať. Verím, že každý by si mal aspoň raz v živote vyskúšať sólo cestu. Je to ten najlepší učiteľ na svete.

Síce cestuješ „lowcost“, ale predsa to cestovanie niečo stojí. Ako teda svoje cesty sponzoruješ?

Na moje dve dlhšie sólo cesty som si našetrila vďaka ťažkej práci na výletných riečnych lodiach. Šlo doslovne o otročinu, avšak ak máte svoj cieľ a motiváciu, tak to ide. A pre mňa cestovanie naprieč Latinskou Amerikou bola dostatočná motivácia. Čo sa týka ďalších, kratších ciest, vždy mám nejaké peniažky našetrené. Patrím k ľuďom, ktorí nepotrebujú značkové oblečenie či večere v luxusných reštauráciách. Som minimalistka. Peniaze radšej utratím na letenky a lietanie kade tade po svete. Všetko je o našich prioritách. Tou mojou je cestovanie, preto si peniaze naň vždy nájdem.

Tvoja druhá dlhšia “sólo” cesta bola naprieč strednou Amerikou. Povedz nám o nej niečo viac.

Bola to cesta plná slastí ako aj strastí. Za 4 mesiace som toho zažila v Strednej Amerike hádam viac ako za 8 mesiacov v tej Južnej. Ako to? Popravde ani netuším, ale táto cesta bola veľmi intenzívna. Prihodilo sa mi mnoho aj menej príjemných situácií. Dvakrát som skončila v nemocnici, raz na policajnej stanici, ocitla som sa v strede agresívneho štrajku mexických taxikárov, môj autobus v Nikarague havaroval. Každú chvíľu sa niečo dialo. No zažila som toho veľmi veľa pekného. V Kostarike som si našla báječnú dobrovoľnícku prácu v miestnej cestovke a za pár týždňov mi tam stihol miestny chalanisko zamotať hlavu a prežila som si krásny románik, na ktorý budem ešte dlho spomínať. V Nikarague na ostrove Ometepe som spoznala skvelú partiu Slovákov, ktorí tam už roky žijú. Z Hondurasu som prešla do Salvadoru veľmi dobrodružným spôsobom a to na mini loďke s miestnym rybárom. V Guatemale som bádala takmer nebádané a počarovala mi tam miestna príroda, vybuchujúce sopky a nepoznané lagúny. Bola to cesta, ktorá mi raz a opäť zmenila myslenie a životné priority a som vďačná za každý moment, ktorý sa mi tam prihodil. Aj ten menej príjemný.

Veľa ľudí často nechápe ako sa môže niekto vydať sám na cestu. Obaja asi potvrdíme, že vlastne nikdy nie sme sami. Na druhej strane nechýba ti na cestách milovaný človek ( partner ), s ktorým by si všetky tie momenty zdieľala? Vieš si to svojou nespútanou, dobrodružnou povahou predstaviť?

Popravde netuším, či by to moja dobrodružná, nezávislá a spontánna povaha zvládla. Cestovať s milovaným partnerom dlhodobo (a tým nemyslím týždňovú dovolenku niekde pri mori) musí byť pre vzťah náročné. Je pravda, že z času na čas sa pýtam samej seba, aké by to bolo. A určite nedbám a vyskúšam to, ak si nájdem partnera, ktorý bude zdieľať môj životný štýl, moje priority a budeme na rovnakej vlne. No kým si partnerom nebudem istá, určite by som sa na dlhšiu cestu s ním nevybrala. Človek s ktorým cestujete, a je jedno či je to partner alebo kamarát/ka, musí byť Vašou spriaznenou dušou. Zdieľať s Vami rovnaké záujmy a štýl života. Inak by sa to samotné cestovanie mohlo celé pokaziť a z pekných zážitkov by mohli vzniknúť nepekné spomienky.

Momentálne si v kanadskom meste Vancouver, jednom z najkrajších na svete. Dajú sa vôbec porovnať tieto dva svety? Myslím rozvojový svet Strednej Ameriky vs. vyspelá Kanada. Kde sú najväčšie rozdiely?

 Neviem, či sa tieto dva svety dajú vôbec porovnávať. Rozdiel je úplne vo všetkom. Od ľudí, cez systém transportu, ekonomiky, kultúry, prírody … Musím uznať, že ľudia v Kanade sú veľmi priateľskí, milí a usmievaví. Avšak hádam nikto sa nemôže porovnávať s “latino” ľuďmi – večne vysmiatymi s chuťou spievať a tancovať. A to aj napriek tomu, že mnoho ľudí v Strednej Amerike žije v chudobnejších podmienkach a nemajú toho mnoho na rozdávanie. Kanada je v porovnaní so Strednou Amerikou veľmi zorganizovaná krajina. Čistá. Naopak v mnohých krajinách Strednej Ameriky nájdete špinu a odpadky kade tade. 70 ročná babička vyhodí smetie von z okna autobusu, a nerieši odpadkový kôš. Chýba tam edukácia. Zmysel pre ochranu životného prostredia. V Guatemale sa do tzv. “chicken” autobusu zmestí aj 80 ľudí, bezpečnostné pásy tam určite nenájdete, rýchlosť autobusu dosahuje rýchlosť ferrari a pán šofér je tam najväčší pán. V Kanade je všetko inak. Všetko má svoje pravidlá. Doslovne Marcel neviem porovnať najväčšie rozdiely, pretože je ich tam hrozne veľa. Sú to dva úplne odlišné svety. Viac o téme sa dočítate v tomto blogu. 

Mnoho ľudí sa bojí vyraziť do sveta. Majú obavy z inakosti a zmeny. Ak by za tebou takýto človek prišiel, aké by boli tvoje tri rady, ktoré by ho správne nakopli

Nevyskúšaš, nezistíš!

Mnoho ľudí sa pýta “čo ak”. Čo ak sa mi sólo cestovanie nebude páčiť? Čo ak sa budem cítiť osamelo? Čo ak cestovanie ako také vlastne nie je pre mňa? No a po pravde, ak to nevyskúšaš, tak nezistíš. V živote musíme aj riskovať, aby sme získali. A jediný spôsob, ako zistiť odpovede na “čo ak otázky”, je vyskúšať to.

Zahoď obavy z odsudzovania okolím, mysli na seba!

Mnoho ľudí sa bojí vycestovať, pretože sa boja, čo si pomyslia ľudia v jeho okolí. Budú sa pýtať, prečo neriešia radšej rodinu alebo kariérny rast. Prečo menia niečo, kde im je už vlastne viac menej dobre. Neriešte, čo si myslia ostatní. Poznáte samých seba lepšie než iní. Myslite na seba, svoj život a svoje potreby.

Cestovanie je ten najlepší učiteľ na svete!

Ak sa bojíte zmeny z toho, čo Vám cestovanie prinesie, majte na mysli, že nikde sa nenaučíte viac než na cestách. Cestovanie je ten najlepší učiteľ. Nielen o iných krajinách, kultúrach, ľuďoch, no predovšetkým sa veľa naučíte o sebe a to kým naozaj ste. “

Tvoja vysnená destinácia a prečo?

 Som v životnom štádiu bez veľkých cieľov, či ďalších nesplnených snov. Mám pocit, že som precestovala všetko čo som chcela a žiadne veľké plány vlastne už nemám … Potrebujem niekde nabrať zrejme novú inšpiráciu alebo si oddýchnuť od väčších ciest. Zrovnať veci v hlave, utriediť myšlienky a najprv zistiť či chcem ostať v Kanade alebo vrátiť sa domov. Na žiadne veľké cesty sa teraz určite nechystám. Takže nemám žiadne vysnene destinácie akurát dovolenka na Karibiku -plavba loďou a to je úplne iný žáner môjho cestovania ale mám to na svojom bucket liste.

Že by si cestovateľsky vyhorela? Mal som to tak po návrate z 3 mesačnej cesty, zrazu mi cestovanie nedávalo zmysel

 Nejde o to že mi nedáva zmysel. Len ma táto posledná cesta veľmi vyčerpala. A popravde už nechcem ísť na väčšie cesty sama. Ale ako som písala vyššie, je extrémne ťažké si nájsť partnera ktorý by ti v tomto sedel na 100% a dalo by sa cestovať spolu dlhodobo – mám veľmi špecifickú povahu a zisťujem že sa mi cestuje lepšie samej než s niekým . No teraz sa na žiadne cesty ozaj nechystám. Teda na žiadne veľké. Ľudia mi vravia nech idem do Austrálie na WH, vôbec sa mi znova nechce niekde usádzať na rok a potom zase riešiť kam ďalej. Nejaké rady ?

Viac článkov na blogu www.milimundo.com

The post Zahoď obavy z odsudzovania okolím, mysli na seba! appeared first on .

Ako teda vyzerala tvoja príprava na výstup a čo všetko takáto expedícia od plánovania, financií, povolení obnáša?

Prípravu by som rozdelil na 3 časti. Najprv som musel zistiť, o aký vrch sa jedná, ako sa tam dostať bez sprievodcu a úplne sám, v čom spočíva riziko a čo je to poriadna aklimatizácia. Takto som pozrel desiatky videí a prečítal veľa článkov. Druhá časť bol nákup potrebného oblečenia a vecí. Od ponožiek až po čiapku, stan, spacák, varič a iné potrebné vybavenie. Tretia časť bola mentálna príprava. Každý deň pred cestou som si v hlave premietal, čo sa mi tam môže stať, ako reagovať v rôznych situáciách a hlavne, ako sa vrátiť živý späť. Samotné povolenie sa vybavuje priamo v Argentíne. Ceny sa líšia podľa sezóny. V hlavnej sezóne sú najideálnejšie podmienky, ale povolenie je najdrahšie. Ja som si vybral samozrejme najväčšie riziko a tým pádom najhoršiu časť sezóny, nech je väčšia zábava. Povolenie ma vyšlo na 600 eur a dokopy expedícia 2000 eur. Ak by som to ale nemal totálne v hlave v poriadku a vysporiadané, nevedel presne do čoho idem, do takejto extrémnej veci by som sa nikdy nepustil.

Aké sú najväčšie bezpečtnostné riziká, ktoré pri zdolávaní tak vysokej hory hrozia? Dá sa na všetky dostatočne pripraviť?

Určite je to obrovská zima, ktorá môže dosiahnuť až – 50 stupňov celzia. Kvalitné oblečenie, páperový spacák a 4 sezónny, 2 vrstvový stan sú nevyhnutný základ na prežitie. A na kopci, kde sa objem kyslíka vo vzduchu znižuje do 40% na samotnom vrchu, sa treba poriadne aklimatizovať. Rýchlo hore, bez značnej znalosti rizika, neposlúchnutie svojho tela, nerešpektovanie rangerov, doktorov a ich rady, môže znamenať smrť. Počas tejto sezóny tam zahynuli 2 turisti a o ďalšom nevedeli, ako skončil po prevezení vrtuľníkom. Dá sa pripraviť len na udalosti, ktoré sú známe už pred cestou. Silný vietor, zemetrasenie, husté sneženie, hmla. To už je osud a samozrejme ďalšie problémy, ktoré sa vyskytnú počas samotného výstupu. Takže sa dá pripraviť približne na 50%. Aj preto dosiahne vrch len 30% turistov počas sezóny.

Z tvojho FB som sa dozvedel, že sa ti vrchol hory nakoniec nepodarilo dosiahnuť. Čo bolo hlavným dôvodom?

V predposledný deň expedície, podľa môjho plánu, keď som vychádzal do posledného 3 výškového tábora v 6000 metroch mi tam začalo snežiť. Snežilo až tak, že som nemohol ísť na najťažší a najkrajší deň vysokohorskej turistiky. Zasnežilo mi cestu hore aj dole, tak som ostal úplne sám v tábore čakajúc buď na ďalších ľudí, alebo na lepšie počasie. Nuž snežilo nepretržite aj poobede, ľudia nechodili, tak som sa rozhodol ísť sklamaný v hmle do 2 výškového tábora. Ak by som počas vzostupu nestretol skupinku, ktorá mi ukázala cestu topánkami (tí išli hore) mal by som veľké problémy tam dôjsť. Miestami som sa brodil po pás v snehu, problém mi robili aj napadané skaly. Dlho som rozmýšľal, či to bolo správne rozhodnutie vrátiť sa. Po 2 mesiacoch viem, že to bolo najsprávnejšie rozhodnutie.

Aké  bolo tvoje sklamanie, keď ti bolo jasné, že po niekoľkodňovom úsilí sa ti nepodarí vyliezť na vrchol?

Vo chvíli, keď som sa rozhodol nepokračovať, sklamanie sa nedalo opísať. Bolo to moje najväčšie cestovateľské zlyhanie. Dodržiavať všetky pravidlá na 100% a viac a aj tak nebyť na vrchole. Raz ale určite.

Ako si tento výstup zvládal fyzicky a ako dlho si vlastne strávil zdolávaním Aconcagua ?

Ešte pred Aconcagua som vystúpil na najvyšší marocký vrch nad 4 tisíc metrov, a tak som si myslel, že v tejto výške problémy nebudú a prídu vyššie. Už v prvom kempe vo výške 3300 metrov som nespal polovicu noci. Bolela ma hlava a cítil som sa kadejako. Do hlavného kempu v 4400 metroch to bol 16 km a celodenný trek, kde mi to trvalo 9 hodín s 28kg batohom na chrbte. Tam mi skoro odpadli plecia, opäť prvú noc bolesť hlavy. Postupnými radami od doktorov, koľko dní kde byť, to bolo s aklimatizáciou čoraz lepšie. Fyzicky človek môže byť pripravený veľmi dobre, nadmorská výška ho však pustí len veľmi pomaly, malými krokmi vpred, ak nemal aklimatizáciu už predtým. Aconcagua som zdolával 14 dní a 2 dni dole. Ak mi dakto povie teraz, že ani v 5 000 metroch nemal problém, tak sa len usmejem. Byť na vrcholku kopca pár desiatok minút a stanovať už v 3000 metroch niekoľko dní, je obrovský rozdiel.

Ako vyzerá bežný denný harmonogram počas výstupu na najvyššiu horu Ameriky? Existuje ideálny plán, ktorým sa riadia všetci, alebo si každý ide “svoje” ?

Spomínal si ďalšie vysoké hory, ktoré chceš v Južnej Amerike vyliezť. Ktoré sú to a čo od nich očakávaš ?

Áno. Aconcagua nie je jediný kopec, o ktorý som sa pokúsil na svojej ďalšej poznávacej ceste. V Bolívii vulkán Parinacota, Sajama, v Peru vulkán El Misti, hora Huayna Potosi, Illimani v Bolívii a v Ekvádore Chimborazo. Očakávam len toľko, že ak nebudú zdravotné problémy, zlé počasie, vrchol aspoň jedného z nich dosiahnem. Ak sa mi to nepodarí, spojím ich s Aconcagua na ďalšej ceste po Južnej Amerike v budúcnosti.

Do Južnej Ameriky sa častokrát vraciaš, tak ako ja. Čím sa teba získala?

Južná Amerika si ma získala v prvom rade svojou úžasnou prírodou s množstvom aktivít v nich, krásnymi ženami a naozaj milými usmievavými ľuďmi.

Aké sú teda Juhoamerické ženy a v čom sa líšia od Sloveniek ?

Južnoamerické ženy sú úplne iné ako inde. Oni sa neboja usmiať, porozprávať, flirtovať a dať najavo svoje sympatie. Nie, nie je to tým, že som “bohatý” Európan, oni sa len neboja ukázať, kto sú a čo chcú. Jedna Kolumbijčanka mi povedala:,”sme temperamentné a calliente”. Je tiež jedno, koľko má rokov a aká pekná je. Aj jazyk je krásny, ktorý sa momentálne učím do stavu,  dohovoriť sa. Škoda je len, že väčšina z nich už má v skorej mladosti dieťa (deti) a trošku sa pripravia o možnosť posunúť sa v živote ďalej.

Tvoja cesta je takmer na konci. Ako ju hodnotíš a na čo budeš najviac spomínať?

Áno, už o pár dní budem späť v Európe a v realite. Ak ju mám ohodnotiť, je to zatiaľ moja najlepšia cesta po svete akú som urobil. Videl som veci ktoré som chcel, ocitol som sa na miestach, kde to cestovatelia ešte neobjavili, riešil som každodenné problémy a spoznal nových ľudí. Jednoznačne najviac budem spomínať na Aconcagua. Iné zaujímavé miesta, ktoré mi vyrazili dych nájdu cestovatelia a ľudia, ktorých zaujíma svet na mojom malom blogu.

Cestuješ už pár rokov. Ako ťa cestovanie zmenilo a čo ťa naučilo?

Cestovanie ma naučilo neveriť ľuďom, ktorí rozprávajú ako tam je a nikdy nikde neboli. Dám prednosť vlastnému názoru. Tiež postarať sa sám o seba a vyriešiť problémy hneď ako prídu. Cestovanie ma mení k lepšiemu. Som usmievavejší, šťastnejší, so zaujímavým životom.

Viac fotiek a info na Tomášovom FB blogu. Tomáš ešte raz ďakujem za tvoj čas a želám veľa cestovateľských zážitkov.

The post Výstup na horu Aconcagua s Tomášom appeared first on .

Tak kdo jsem, jo? Tak to vlastně celý život stále zjišťuju, ale zatím to vypadá, že jsem Petr Poupě, je mi 30 let. Ale mé okolí mě zná především jako Pupka a je jim jedno, kolik mi je let a myslím, že většina z nich by ve mě nehledala informatika. Ale vzhledem k tomu, že jsem si to vystudoval a baví mě vytvářet weby, tak jím jsem.

A životní motto? Tak to jsem si vybral podle svého příjmení: Neustále se rozvíjet

Z Českej Republiky si docestoval až do Gruzínska. Viem, že si nešiel ani lietadlom, ani autom. Ako si teda prešiel tak ďalekú trasu ?

Vlastně jsem letadlem letěl. Zpět Spěchal jsem na svatbu svých známých. A i aut jsem využil na stopa četné desítky a snad jen tankem jsem nejel. I k tureckým hranicím jsem se nechal dopravit kamiony. Ale pravdou je, že v plánu bylo za cestu do Gruzie nevydat ani korunu a větší část celé cesty ujít pěšky a bos. Plánoval jsem přejít celé Turecko od Bulharských hranic až po ty Gruzínské. 2000 km bos a jen s minimálním batohem pro to, abych po cestě potřeboval jen jídlo a vodu. Šel jsem sice do Gruzie, ale mým hlavním cílem bylo Turecko a strávit 80 dní jen s batohem. Byl to dobrý plán. Sice vedl k něčemu hodně jinému, ale to vím, že bych nikdy nenaplánoval.

Ako veľmi sa realita odlišovala od tvojho plánu? Koľko cesta do Gruzínska nakoniec stála a koľko kilometrov si prešiel na boso?

Můj hlavní plán byl jít s minimálním batohem a být tedy na hraně komfortu, který mi dovolí se toulat mimo civilizaci, ale také mě donutí požádat o pomoc. Chtěl jsem strávit tři měsíce odkázaný jen na to, co umím sám a o co se postarám a tím, že když mi poteče do bot, tak můžu kdykoli zmizet zpět k mamince. O moc víc než vybavení batohu se tedy naplánovat nedalo. Snad jen hrubě načrtnout trasu. Jenže jak jsem celé tři měsíce připravoval, zkoušel a ladil výbavu, tak jsem samozřejmě v hlavě vymýšlel všechny scénáře a měl očekávání, co by mě mohlo na cestě potkat. Třeba jsem si nebral ani sluchátka a plánoval být celou dobu jen v absolutně nezbytném kontaktu s elektronickou civilizací.

Nenapadlo mě, že budu pod stálou únavou a zároveň se budu cítit tak příjemně. Na únavu jsem si zvykl, že tu je. Krize se dostavovaly a na ty se zvyknout nedalo. Stejně jako bolesti. Ale třeba na psi jsem si po 20 dnech zvykl a od té doby se cítím něco jako psí profík A taky na bivakování venku jsem si zvykl. Sbalit a rozbalit batoh několikrát za den, postavit kvalitní přístřešek v jakémkoli prostředí s minimalistického vybavení. Jak jsem v tom dobrý prověřil déšť, vítr, noc, psi, krávy a mnohdy i víc z toho najednou. Nutíš mě vzpomínat, co všechno jsem vůbec zažil a je toho opravdu moc a všechno z toho bylo mimo očekávání.

Tvrdíš, že Turci sú veľmi dobrí a pohostinní ľudia. Ako je možné, že práve v Turecku ťa okradli. Ako celá situácia nastala?

Jo jo, tohle mám pořád Třeba v Dominikánské Republice jsem se cítil mnohem bezpečněji, než třeba v Praze, ale právě tam mě přepadli, okradli a přitom bodli nožem. Prostě občas jsi jen na blbém místě, v blbý čas a v mém případě je u toho nějaká blbost, kterou by rozumný člověk neměl dělat. Kameru mi vzali až v Gruzii, ale to je jiný příběh. V Turecku mě okradli hned asi druhý den a byli to cikáni. Sami Turci je opravdu nemají rádi a málem z jedné vesnice vyjela trestná hlídka na mojí pomstu. Ale to jako vážně, opravdu v nejedné vesnici byli silně naštvaní, že jim cikáni takhle kazí pověst u turistů. Okrást Turka, nikdo by nic neřekl.

Tvoje “hobby” chodiť bosí bola pravdepodobne prvá vec, ktorá Gruzíncov resp. Turkov zaujala.  Mal si  pripravené nejaké vysvetlenie, ktoré si hovoril stále dokola?

Jasně, že měl. Byla to jedna z nejčastějších a taky nejsložitějších otázek. Hlavně je zajímalo, proč chodím bosky. Tak často se na to neptají ani tady. A musím říct, že je to nejhorší otázka, co můžu dostat. Ne, že bych na ní nevěděl odpověď, ale ta odpověď je hodně dlouhá, protože u mě je to postupná cesta, ve které hrálo roli mnoho stejně důležitých důvodů. Ale vzhledem k tomu, že jsem s bosým chozením začal kvůli změně běžeckého stylu, tak jsem se dopracoval k tak stručné odpovědi, že jsem jí uměl říct i v turečtině. Takže celé Turecko ví, že to je můj sport. Že běhám maratony a že je moje specialita běhat bosý. Vždycky to stačilo. Ale je fakt, že budu muset v češtině vymyslet nějaký lepší a hlavně krátký příběh, protože to skutečné vysvětlení je příliš dlouhé a bohužel ani nijak zajímavé

Neviem si ani predstaviť, ako nepohodlne si sa musel veľa krát cítiť. Aká bola najväčšia motivácia cestu dokončiť?

Ale vše ostatní krom komunikace s lidmi bylo vlastně lehký. S lidmi je to těžší. Kolem mě bylo každý den hodně milých lidí a já byl unavený a nerozuměl jim a mnohdy mě otravovali. A teď buď milý tak, jak bys byl kdykoli jindy a stejně nadšený z toho, co pro tebe dělají. S tímhle jsem bojoval nejvíc. Bylo by jednodušší podlehnout tomu, že je toho na mě moc a jet domů, než být na někoho nepříjemný jen proto, že jsem unavený.

A myslím, že jsem už po cestě psal, že se mojí motivací stali lidi, kteří četli moje zápisky. Věděl jsem, že jsou lidi, kteří to denně čtou jako večerníček před spaním a vím, jaké mám kamarády a ti byli na cestě se mnou. Mnohdy jsem šel jen pro ně, protože bych si přál, aby i oni mohli absolvovat takovouhle cestu. Takže se to vlastně furt točí kolem lidí. Lidi doma i po cestě, to byla silná motivace být veselý.

Hovorí sa “The best journeys answer the questions that in the beginning u didnt even think to ask”. Zodpovedal si aj ty na otázky, na ktoré si pred cestou ani nepomyslel ?

Ak by si mal možnosť vyliezť na horu Kazbek ( 5033 m.n.m. ) v Gruzínsku, ktorú bosí určite nedáš, si ochotný obuť turistické boty? Alebo ešte inak. Cítiš sa niekedy bez bot obmedzený?

A ohledně ochoty se obout. Nemám vůbec nic proti botám. Dokonce je mám rád. Třeba běžecké rád sleduju, co za trendy se jede. Ale je to pro mě stejná situace jako s auty. Rád je sleduju, líbí se mi, občas je i použiju, ale ve většině případů je jednoduše nepotřebuju a tak je nepoužívám. A znám pár lidí, kteří jsou ortodoxně proti botám, jenže u těhle lidí pochybuju, že jezdí sportovně na kole a rozhodně nelyžují. I když mě děsně rozesměje ta představa, jak někdo nasazuje bosou nohu do vázání

A ano, omezený bez bot si přijdu poměrně často. Bosé chození je velice limitující oproti chůzi v botám a nevěřte lidem, kteří říkají opak. Ti jen prostě opomíjejí spoustu situací, protože se jim dovedou vyhnout. Tak třeba běhání. Bosý běžec bude vždy pomalejší, než když si obuje boty. Možná ne na asfaltu, ale v terénu vždy. Už jen tep se mi při běhu bosky zvedne oproti běhu v botech. Bosý běh je náročný jak na mozek, tak i na techniku chodidla. Když pracuji třeba na stavbě, tak taky nemůžu být furt bosky, protože bych tam byl vlastně zbytečný. Každý ví, že právě pro to člověk ty boty vůbec vymyslel. Aby toho dokázal víc, rychleji, nebo jen prostě bez bolesti, která k bosému chození patří. Jenže tady ti zodpovím otázku, proč to i tak dělám. To, že něco bolí neznamená nutně, že to musí být důvod to nedělat. Když jdu těžkým terénem, mnohdy to bolí a musím se hodně zapřít, abych pokračoval. Jenže pak ten úsek projdu a je zase dobře a nic nebolí. A díky četnosti takových věcí mě dnes už nebolí věci, které bych před třemi lety ani neprošel. A navíc když používáme boty, to ulehčení, které nám to nabízí používáme i v době, kdy to není vůbec potřeba. Třeba u té mé pěší části. Po 4 náročných dnech jsem občas musel nazout boty, protože bych jinak nebyl schopný ujít ani krok. A to klidně ani po hladkém asfaltu. A tady mě první odstaví noha, jako první senzor toho, že dělám něco, na co nejsem připravený a že tělo potřebuje pauzu. Co se stane, když si nedám pauzu a jdu dál? No jasně, začne bolet něco jiného, čemu by ta pauza bývala taky prospěla. Mám za to, že to bosé chození právě díky té bolesti nabízí možnost se podívat pozorněji na to, co dělám a pokud chci poslouchat, mám možnost se zachovat pro tělo víc prospěšněji. To, že to neposlechnu, nazuju boty a pokračuju v tom, že ujdu 40 km každý den, to už ale pak vím, že je má blbost

Obaja sa určite zhodneme, ze normálnosť  je veľmi relatívny pojem. Máš ešte iné “nenormálne” zvyky, ktoré ľudia bežne nerobia? 

Máš pravdu, proto bude těžší z toho, co dělám něco “nenormálního” vybrat Ale ulehčuje mi to, když mi teď nedávno někdo nový připomněl mojí další nenormálnost. Třeba to, že používám přírodní kartáček. To jak někdo vidí spolu s těma bosýma nohama, tak si to začíná hned spojovat a začíná mu to dávat jakýsi smysl A tak si alespoň držím normální oblečení, aby to všechno lidem víc vrtalo hlavou. I když od Tomáše Zahálky mám taky běžeckou sukni, takže občas i tuhle nenormálnost nasadím. A pak jsou asi všechny další nenormálnosti líp skryté, nebo jen v hlavě.

Já se ani nějak nechci vymezovat, mě lidi vážně baví a jsem v jejich společnosti rád a mrzí mě, když se kvůli nějaké činnosti od někoho oddálím, ale to je občas přijatelná cena, za to, že dělám to, co mě dělá spokojeným.

Ten kartáček som ti pripomenul ja Plánuješ v budúcnosti ďalšiu, podobne šialenú cestu? V tvojom prípade si nejeden povie, “U Petra je možné všetko”.

No vidíš Tos byl vážně ty. Já si říkal, kde to bylo. Poslední dobou stále potkávám lidi a bavím se o všem, podobně jako teď s tebou a vážně se mi to moc plete Třeba u tureckých přátel stále vzpomínám, kde a kdy jsem je potkal a mnohdy s tím mám velký problém.

Ale o tom kartáčku bych se správně měl zmínit víc. A ne úplně proto, že to byl vlastně můj jediný sponzoring, ale spíš, že jsem si ho vážně oblíbil. Ale tohle mi připomíná další podobnou otázku té, zda něco plánuju dalšího. Lidi se ptají na to, zda jsem byl sponzorován, zda jsem byl v televizi, jestli jsem vytvořil nějaký film. Je toho hodně, s čím si to lidi spojují a je to vlastně logické. Teď je hrozně jednoduchý podniknout cokoli, co si kdo vymyslí a každý má snahu být nějak originální. V Turecku jsem potkal kluka z Anglie a tam to mají ještě o hodně těžší, protože když cokoli vymyslíš, určitě se najde angličan, který to už udělal. I u mě si spousta lidí myslí, že jsem byl takhle motivován. Jenže se mnou je to malinko komplikovanější. Nějak jsem jen šel podle toho, za čím mě to táhlo. Já si hodně vážím průměrnosti a toho, že jsou lidi, které baví být součástí něčeho a investovat sebe ve prospěch skupiny. A právě proto jsem takový nesvůj, když někdo vymýšlí, jak být jedinečný a unikátní. Vidím v tom pro sebe určitý stupeň izolace od lidí. A po cestě jsem si i tohle hodně dal dohromady, že pro mě má mnohem větší váhu být ve všem průměrný, než v jednom vyčnívat. Jenže je to pak takový blbý, když i tak mám uvnitř tendenci vymýšlet nějaký věci, které vyniknou a uvnitř mám samozřejmě takovýho velkýho chlubila, kterýmu dělá dobře pozornost a je rád, že může vyprávět o něčem, co druhou stranu taky výjimečně zajímá Vždycky mi dělalo velký problémy být skromný.

No a ke tvé otázce. Napadlo mě už během cesty, že by bylo dobré se taky projít po svém domově, abych zjistil, jak to je skutečně u nás a nevycházel jen z poměrně hodně uzavřených posudků. Jenže taky si pamatuju na prvních dvacet dní, kdy jsem se zaříkával, aby mě už nikdy nenapadlo podniknout nic takovýho. Težko říct, ale určitě budu dbát na to, aby u mě bylo stále možné všechno:)

Peter svoju cestu zaznamenal na facebook stránke “jdudogruzie“

The post Tisíc kilometrov bez topánok do Gruzínska appeared first on .

Rozhovor s cestovateľom Tomášom Novákom z blogu vtrampu.cz, ktorý si plní svoje detské cestovateľské sny o potulkách po svete. Zo svojho rodného Valašska sa postupne vydával na dlhšie a dlhšie cesty do  východnej a juhovýchodnej Európy, následne na 7-mesačný trip po Ázii a teraz sa túla v Strednej a Južnej Amerike. Pomaly si odškrtáva svoje vysnívané miesta z dlhého zoznamu, ktoré si vysníval ako chlapec nad školským atlasom.

Tomáš, už vieme, že si cestovateľ na plný úväzok a cestovanie je to tvoj životný štýl. Kedy nastal ten zlomový moment a rozhodnutie vyraziť na svoju prvú dlhú cestu. Našiel si pochopenie u rodiny, priateľov resp. u svojho (ex) zamestnávateľa?

No on to nebyl žádný impulz nebo tak něco, že bych se vším prásknul, sbalil věci a odjel pryč. Spíše to k té mé první cestě dlouhou dobu směřovalo. Nad mapu světa jsem jako malý dokázal sedět celé hodiny a plánoval si tak budoucí výpravy. To ostatně dělám pořád. Cesta z Česka do Indie byla tehdy mým dětským snem. Moc mě to lákalo. Nakonec jsme dojeli až do Singapuru, takže to byl takový bonus za čekání. Rodina mé rozhodnutí o sedmiměsíčním prodlouženém víkendu přijala s lehkým šokem. Nejhůř to samozřejmě nesla mamka, která se o mě pořád bojí, když někam jedu. Vzpomínám si, když mi bylo necelých čtrnáct let, to bylo v roce 2001, chtěli jsme s kamarádem vyrazit s batohem na první čundr jen po blízkém okolí. To mi striktně zakázala. Tehdy mi řekla, že dokud nemám občanku, tak nepojedu nikam. Až ji budu mít, tak ať si jedu třeba na konec světa. Tím získala sice rok navíc, ale přivřela si tak své vrátka se zákazy. Rok na to jsme s kamarádem vydělali pár kaček u jeho strýce na brigádě a koncem července ještě s dvěma dalšími kumpány jeli směrem na Lidečko. To byla hrozná sranda a začalo mě cestování bavit. Následující roky jsme podnikali vandry po Česku a Slovensku a dál na východ. Východ mě vždycky táhl nějak více. Následovala cesta do Rumunska, do ruské části Kavkazu a několikrát jsem jel na Balkánsky poloostrov, který mě hrozně baví, je tam toho strašně moc k poznávání. No, a když pak nebylo moc kam jet dál na východ Evropy, čekala mě Asie a s ní cesta do Indie. Kamarádi si z toho spíše dělali srandu, že stejně nikam neodjedu, ale to mi však dodalo ještě více odhodlání. A v práci to bylo jednoduché, protože šéf to věděl asi rok dopředu a navíc v roce 2011 to bylo ve stavebnictví celkem bídné a v projekci práce moc nebylo, pěkně mi to vyšlo, že jsem se mohl sbalit a odcestovat. Na portálu „Hedvábná stezka“ jsem našel podobného cestovatelského nadšence (Renatu Malou), se kterou jsme v půlce října opustili naši vlast.

Zaujímalo by ma, ako si svoje cestovanie financuješ. Je to z úspor, alebo si popri cestovaní dokážeš zarobiť? 

Většina je z úspor a snaha vyžít skromně na cestách. Tak tomu bylo i před Asií. Z Asie jsem se vrátil v květnu 2012 a pak makal tři roky v jedné pražské firmě, kde jsem dělal na směny krátký – dlouhý týden. To mi vyhovovalo, protože jsem měl dost času na psaní knihy z Asie a taky na prozkoumávání krás Čech. Předtím jsem jezdil jen po Moravě a Slovensku, protože to bylo blíž. Když jsem bydlel v Praze, měl jsem tak možnost si projet Čechy, což mě dost bavilo. Navíc jsem vydělal dost peněz, abych mohl jet na další svou cestu, kterou jsem měl také dlouhé roky v hlavě. Jižní Amerika, po Asii mě blízká destinace, která mě děsně lákala. Začátkem roku 2016 jsme se s přítelkyní sebrali a letěli do Cancúnu v Mexiku. Projeli jsme tak z Mexika Střední Amerikou a přes Andy dojeli na samý konec světa do města Ushuaia v Argentině. V Argentině jsme vlastně ještě nyní. Jinak si přivydělávám psaním do jednoho internetového portálu. Taky něco káplo z knížek o Asii (Neznámá pouť známé Asie) a přednášek o Asii. Až se vrátím z JA, tak bude určitě několik besed o tomto kontinentu.

 V Latinskej Amerike si takmer 11 mesiacov. Ktorá z navštívených krajín ti najviac prirástla k srdcu a prečo ?

Oproti Asii je Latinská Amerika o dost kompaktnější, takže jsou si země více podobné, jak kulturně, tak jazykově a nábožensky. Přechody hranic nejsou tak moc rozdílné, jako když jsem přejížděl v Asii a státy se tady od sebe extrémně neliší. Každopádně je Latinská Amerika kontinentem s krásnou rozmanitou přírodou. To se mi tady líbí nejvíc. Takže těch států je více. Hodně se mi líbilo v Kolumbii a Ekvádoru, nejsou tak moc navštěvované a místní lidé jsou přátelštější a nezkažení cestovním ruchem. Taky se mi líbilo v Paraguayi. Od toho jsem nevěděl, co očekávat, ale moc mile mě překvapil svou vlídnou a milou atmosférou. Ale asi nejvíc se mi bude stýskat po Chile. Pobyt v něm byl asi nejpříjemnější a Chilané jsou děsně milí. K tomu je tam úžasná příroda, kterou jsme mohli přejezdem od severu k jihu vidět, jak se postupně mění z pouště do zalesněných hor s vulkány. Takže jestli se budu vracet na tento kontinent, tak z velké pravděpodobnosti kvůli Chile.

Predpokladám, že si navštívil skvosty Južnej Ameriky ako Machu Picchu, Ciudad Perdida v Kolumbii, vodopády Iguazu, alebo Patagóniu. Je možné si tieto magické miesta užiť za relatívne normálne peniaze a bez davu turistov?

Užít se samozřejmě dají a taky si je užívám. Vždyť jsem se na ně tak dlouho těšil. Ale jak říkáš, jsou to skvosty Jižní Ameriky a těchto lákadel je na tomto kontinentu daleko víc. Čili je jasné, že se na nich bude vyskytovat více turistů, než na jiných místech. Já je osobně nijak neřeším. Dnes je cestování velký trend a každý se chce pochlubit svou fotkou na FB, kde byl na dovolené. Už jsem se za ty roky naučil si jich nevšímat a to i na takových místech jako Machu Picchu, kde jich je i mimo sezónu pořád dost. Taky je ani nevyhledávám. Nespíme ve známých „backpackers hostelech“, ale spíš se schováme v nějaké levné ubytovně. Je to i o dost levnějších. Naštěstí pro mě se davy cizinců koncentrují především v těchto místech a známých městech. My většinou z místa na místo stopujeme a stává se, že dojedeme jen tam, kde nám světlo dovolí, takže i nocujeme mimo tyto turisticky nabitá místa a tam je klid. Finančně je zajímavé, že právě v turistických oblastech je ubytování levnější, než v těch neturistických. Je tu velká konkurence a dá se spát od těch nejnuznějších cimer po krásné apartmány. Ve městě, kde cizince neviděli deset let, je jeden, maximálně dva hotely a ty jsou domluvené a cenově přemrštěné. Hodně šetříme na vaření, stanu a stopování, ale jak přijedeme k nějaké „pecce“, kterou chceme vidět, tak holt musíme zaplatit. Ty částky za vstupy jsou tady nemalé, ale co člověk nadělá, když už je tady. Takže trochu nalej, vylej.

Lowcost cestovanie prináša veľa zaujímavých, niekedy nebezpečných okamihov. Boli aj také, kedy vám s priateľkou išlo o život?

V Jižní Americe, musím zaklepat, zatím žádný takový konflikt nenastal. Vzpomenu na Asii, kdy nás v Pákistánu z jednoho pole vyhnala v noci nějaká vesnická domobrana. V Indii nás čtyři muži přepadli a dokonce mi vyhrožovali mojí sekerkou. Bylo to pozdě v noci v lese a vzali si pouze nabízené peníze (asi 400 Kč) a než je stačili přepočítat, byli jsme pryč. Ale ve Střední i Jižní Americe zatím dobré. Jsme tady asi i opatrnější a moc na sebe neupozorňujeme. Sice z velké části stopujeme, ale lidi jsou tady hodní. I ti ze začátku „divnější“ se nakonec vybarví jako sympaťáci. Myslím, že většina přepadení se tady odehrává večer ve velkoměstech. To nás varují i místní, že si máme v tom a v tom městě dávat pozor na osobní věci i na sebe, že jsou tam zloději, dealeři a jiní delikventi. Mimo velkoměsta je tady poměrně bezpečno. My zase nejsme takoví, že bychom vymetali bary a řádili do čtyř do rána a pak se vraceli skrze Quito, La Paz nebo Bogotu opuštěnými ulicemi či pochybnými taxi. Není na takové věci nálada ani chuť, když člověk ví, že další ráno musí pokračovat v cestě, nebo chce i něco navštívit ve městě. Nelze tedy pořád ponocovat, alespoň ne na dlouhodobé cestě. Takže moc příležitostem lupičům nedáváme. A po tolika měsících ani vzhledově nevypadáme jako dobrý potencionální přivýdělek.

Spomínal si, že si na cestách varíte. Som si ale istý, že ste vyskúšali kuchyne všetkých krajín Latinskej Ameriky, ktoré ste navštívili. Aká je latinskoamerická kuchyňa   a kde ti najviac chutilo?

Vždy se snažíme vyzkoušet alespoň něco z místní gastronomie. Zatímco mi argentinská a chilská kuchyně připomíná tu českou, tak severnější státy Jižní Ameriky vaří dost rozdílně. Jak v těchto státech, tak v Centrální Americe hojně používají koriandr (tady se mu říká „silantro“) a to nesnáším. Moc s ním nešetří a je to největší zabiják jiných chutí v jídle. V Peru jsme si jednou nechtěně objednali ze silantra omáčku. Ale hlad byl silnější, než mlsný jazyk. Jinak mě osobně nejvíce vyhovovala kolumbijská kuchyně. Je celkem bohatá, porce velké a na jednom talíři je více příloh. K plátku masa dávali rýži, fazole, zeleninu a fritovaný platan, nebo banán. Ten mi hrozně chutnal. Naopak nejmíň mi šmakovalo v Mexiku, kde se všechny chutě dost mísily, až kontrastovaly. Třeba typické „mole“. Něco jako palačinková rolka s masem, politá čokoládou, na tom všem nastrouhaný sýr, nakrájená cibule s avokádem, to vše pokapané limetkou. Špetka čili na závěr. Je to jakoby vícechodové menu na jednom talíři.

Hovorí sa, že cestovanie je najlepšia investícia. Aký dopad ma cestovanie na tvoju osobnosť a tvoje životné hodnoty?

No, v první řadě se mi zdá, že jsem se za ty roky cestování zklidnil a uvolnil. Příliš neprožívám různé nezdary, které se přihodí, ale beru to tak, jak to přijde a snažím se vymyslet, jak to udělat jinak a efektivněji. Taky více důvěřuji lidem, protože nejen v Asii, ale i tady v JA jsou lidé, kteří nám chtějí pomáhat a nedívají se na nás jako na „vágusy“. Obvykle nám pěkně zpříjemní den a toho si vážím. A už vím, co bych dělal, kdybych někoho podobného jako my potkal v Česku. Jsou to různé maličkosti, ale cestovatele to potěší a může si na chvilku od svých strastí odpočinout.

Aké sú tvoje ďalšie cestovateľské sny?

Těch je víc. Dá se říct, že mám v hlavě dlouhý seznam zajímavých míst, které bych ještě rád navštívil. A je zajímavé, že s každým novým místem nebo zemí, co procestuji, se mi ten seznam o dalších x míst rozšíří. Je to takový můj cestovatelský paradox, že čím toho více navštívím, tím více mi toho zbývá k vidění. Jinak v budoucnosti bych se chtěl podívat do Austrálie a pak ještě jednou mrknout do Asie, ale severnější cestou – pořád mě ten východ láká. Ale to je otázka několika let, možná desetiletí. Nyní bych se chtěl zaměřit znovu na Evropu, na severní část.

Viac fotiek, blogov, informácií nielen o Južnej Amerike na webe www.vtrampu.cz a facebook stránke vTrampu.

The post Z Mexika až do Argentíny s Tomášom appeared first on .

Ďalší rozhovor na blogu Elmundo s človekom, ktorý sa za cestovateľa nepokladá, ale rozhodne má o čom rozprávať. Stretol som ho raz v Peru, potom v Thajsku a nakoniec v Prahe. V 36 rokoch sa zbalil a so svojím postihnutým psom Tekim odletel do neznáma. Príbeh o hľadaní samého seba, o láske medzi človekom a psom, ktorý tu podľa veterinárov už dávno nemal byť si možete prečítať práve teraz. Honza momentálne píše knihu a rozbieha projekt – Vždy je cesta na Facebooku, alebo vzdyjecesta.cz

V roku 2013 si kúpil jednosmernú letenku a odletel s fyzicky postihnutým pitbulom do Južnej Ameriky. Prečo práve Peru a prečo s Tekim?

To je vcelku jednoduché – s Tekim protože to je můj pes, dobrovolně jsem za něj převzal zodpovědnost, beze mně by se utrápil a tak prostě musel se mnou… Když musíš, tak musíš… Otázky typu “co bude s Tekim” jsem nějak moc tehdy ani nechápal – jako co by s ním bylo, že ho přivážu na letišti ke sloupu či ho hodím někomu na hrb, jen proto že já chci do Peru??

A Peru jsem vybral eliminační metodou – pro destinaci kam chci “zmizet” jsem měl různá kritéria a pohledem na mapu jsem postupně odškrtával kontinenty (Zéland nepřicházel do úvahy protože tam je karanténa na psa apod.), současně jsem chtěl aby to byla co nejvzdálenější civilizace té naší (tedy ne bělošská) a také aby jsem tím naplnil “co tě nezabije, to tě posílí” (a Peru je skutečně náročná destinace), jelikož jsem se nacházel ve velmi těžké životní situaci (mírně řečeno!) a tu jsem svou Cestou chtěl řešit… Měl jsem i určitý ekonomický záměr, tedy navázat kontakty či přijít na jinou výdělečnou možnost a tak jsem chtěl, aby to nebyla oblast “kde už každý byl či každý někoho zná”, např. jako Thajsko, které vždy bylo mým snem (a kam jsme se vydali po Peru). Tím jsem se dopracoval až k jižní Americe a tam zvítězilo Peru – jednak proto, že v Peru je v podstatě kousek od každé ze zbývajících zemí latinskoamerického kontinentu a pak i proto, že mě lákala Incká historie, Machu Picchu atd.
Jo a letenka nebyla jednosměrná, ale s návratem za 8 měsíců (byť jsem tam víceméně plánoval zůstat, tak jednak mám rád vždy plán B a pak obousměrná paradoxně je většinou levnější než jednosměrná…), byť jednosměrná letenka by zněla asi dobrodružněji

 V Peru si nakoniec strávil pomerne dlhý čas. Ako týchto 8 mesiacov zmenilo tvoju osobnosť. Našiel si tam to, prečo si tam išiel ?

 Obrovsky! Ale neřekl bych že to učinilo Peru jako takové… Byl to můj přístup a odhodlání, jak k naší Cestě budu přistupovat… Nicméně nic nešlo ze dne na den a zázračně – jako když děláš nějaký sport, chce to vytrvalost a trpělivost, i pokoru…, protože úspěchy přicházejí pomalu a postupně… Hodně mi Peru (resp. peruánská část naší Cesty) dalo i po návratu domů, protože až s odstupem či v konfrontaci s naším způsobem života mi mnohé došlo… A vše se pořádně sešlo a mně došlo až v součtu se skoro ročním pobytem na thajském ostrově (se 2 týdny v multikulturní Malajsii v rámci svých „visa run“). Respektive v jeho závěru, kdy jsem začal celkově naší Cestu bilancovat, vyhodnocovat a zjistil jsem, že jsem vlastně naplnil poslání, která jsem si před “úprkem z běhacího kolečka” (což je název výborného článku, který jsem během evropského meziobdobí četl) předsevzal… A také jsem si uvědomil, že jsem šťastný. Plně jsem si to uvědomil a docenil ale opět až po návratu domů (resp. do ČR, protože “domov” je velmi relativní pojem), opět díky odstupu a konfrontaci s naším způsobem života a lidmi… Nutno ale dodat, že mé štěstí rozhodně nespočívá v tom, že bych někde ve světě objevil zlatý Grál či se cokoli významného změnilo v mém životě co se týče vnějších vlivů (tedy tam, kde drtivá většina lidí hledá své štěstí), ale pouze jsem si uvědomil co jsem potřeboval a našel odpovědi, které jsem hledal. K čemuž především patří nalezení správných otázek.

Ostaneme ešte chvíľu v Peru. Bola to tvoja prvá velká cesta. Navyše si sa v Lime musel okrem seba postarať aj o chorého Tekiho. Ktorý moment bol ten najtažší, s ktorým si sa musel vysporiadať?

No neřekl bych chorého (naštěstí byl celou dobu zdravý), ale chromého – už když jsem se ho ujal, to mu byl 1 rok, tak měl zmrzačenou nohu a díky tomu mu postupem let začaly odcházet další nohy a páteř…, když jsme jeli do Peru, bylo mu cca 7 let…, ale oběma nám to zachránilo život, doslova! A každopádně ho to prosvítilo.., obohatilo…:)  Ale to jsem odbočil, i když ani tak ne, protože vše se vším přímo či nepřímo souvisí… Takže co bylo nejtěžší? Nejen v Limě, ale obecně v Peru a celkově během naší Cesty, která nakonec šla přes 3 kontinenty, to bylo právě když jsem si občas přestal uvědomovat co píši výše, tedy když jsem sešel ze směru a smyslu naší Cesty… Když jsem klesal na duchu (což ale způsobovaly jen myšlenky související s minulostí či na základě čehokoli z domova). Ale to bylo vždy naštěstí jen občas a chvilkově…, dříve či později jsem se na sebe vždy zdravě naštval, probral se…, odhodlal, srovnal si to v hlavě a pak bylo zas fajn, ať jsme byli kde jsme byli, ať se dařilo či nedařilo… Ale ono když si to v hlavě srovnáš, máš správný přístup a vysíláš správnou energii, tak ono se pak i daří – Pánbůh (Prostor, Universum atd.) pak rád pomůže, ale těžko může pomoct, když sami nevíme co chceme nebo pro to dostatečně nevyvíjíme úsilí… Ty bys ale asi rád věděl konkrétní těžkou situaci – dobře tedy, dám ti ji Bylo to např. uprostřed deštného pralesa, blízko Machu Picchu, když jsem s Tekim cestoval víceméně stopem a už nás dál nikdo nechtěl vzít (Peruánci mají se psy problém) a když konečně něco jelo a řidič byl ochotný náš vzít, tak jsem zas já odmítl, protože jsem měl Tekiho svázat a hodit na střechu (standartní přeprava zvířat). Pršelo, byla poměrně zima, měl jsem hlad a byli jsme sami uprostřed země nikoho… To nebyla úplně růžová situace, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně prožívám situaci z různých dokumentů a filmů, které celý život sleduji a o čem jsem vždy snil, i že o tom jednou budu s úsměvem a vděčností vyprávět… No a začal jsem to rovnou tak prožívat, jak na to jednou budu vzpomínat… a rázem bylo vše fajn, naopak jsem si to užíval! Vše je totiž jen otázkou úhlu pohledu, zda se na sklenici s vodou díváme jako na poloprázdnou či poloplnou… No a najednou něco i jelo (což opravdu byla vzácnost), vzali nás a ještě se z toho vyklubala faaakt vtipná posádka, ale to je už zas další příběh…

 V Peru si nakoniec strávil takmer jeden rok, ale príbeh Honza a Teki ani zďaleka neskončil. Odletel si na thajský ostrov Koh Phangan. Bolo to splnenie sna, resp. čo rozhodlo, že si znova zbalil batoh a svoju “polovičku”.

 No pokusím se být aspoň trochu stručný, i když náš příběh je tak pestrý, že to jde jen těžko… Zkrátka po návratu do ČR jsem z různých důvodů spadl ještě do horšího srabu, než ze kterého jsem “prchnul” a cítil jsem potřebu a de facto i nutnost zas odjet… Thajsko bylo vždy můj sen, z různých důvodů – jednak všichni o něm vypráví v superlativech, pak jsem buddhista, miluji jejich kuchyni, dělal jsem thai-box atd. Navíc Koh Phangan jsem měl v hledáčku už před Peru, protože mám kamaráda, který tam žije, ale jak jsem uvedl již předtím, Ráj nebyl tehdy mým plánem… Nyní ano, navíc jsem měl plán čím bych se tam mohl živit, takže volba byla jasná…:)

Prezradím, že si tam rozbehol cestovnú agentúru v drevenom domku na pláži. Pre mnohých by to bol splnený sen. Ty si sa ale z určitého dôvodu vrátill na istý čas znova do Česka. Prečo ?

No byl a nebyl…:)  Jsme zas u toho, že vše je vždy otázkou úhlu pohledu… Kdysi jsem míval suterénní kancelář bez výhledu ven a tam mně paradoxně bavilo pracovat nejvíc… Nic mě nerozptylovalo, soustředil jsem se na práci a ani mi nebylo líto vidět, jak se kluci proháněj na motorkách, zatímco já makám… Či že svítí puňťa, zatímco já hnípám ve stínu a chladu sklepa, u compu… Naopak jsem viděl jen jak mi práce roste pod rukama, což mě bavilo i těšilo… No a shop na pláži (navíc na nejhezčí pláži na ostrově) byl tomu opakem – makal jsem každý den, 7 dnů v týdnu a současně od rána do večera kolem sebe viděl lidi užívající dovolené, poslouchal odkud přijeli, kam pak pokračují či na jaký večírek jdou večer apod. Můj program byl jiný…, takže trochu „závist“ (byl to paradox, oni říkali jak závidí mně a já si zas říkal, že bych si dal dovču jako oni…, i když samozřejmě bych neměnil!). Navíc jsem držel i určitý “sexuální půst” (cíleně) a tam se kolem mně válely svlečené krásky doslova z celého světa, či v plavkách s minimem materiálu…:)  Takže takový hladový pes v řeznictví… ;-))) Ale současně musím dodat, že i to bylo součást mojí Cesty, snažil jsem se ráno chodit meditovat do kláštera a když zdraví (či disciplína) dovolilo, tak na tréninky thai-boxu… večer pak dopravit domů Tekýska (do bungalowu na kopci, s výhledem na oceán a okolní ostrovy, obklopený džunglí), nakrmit ho a vyrazit za kamarády aspoň občas na pivko, na živou hudbu atd. Hodně jsem ale už i tehdy makal na své knize, resp. projektu. Současně dodávám, že kromě slabších chvilek, kdy jsem měl některých arogantních a omezených turistů plné zuby, jsem si to nesmírně užíval (opět záleží jen na našem přístupu a úhlu pohledu) – jednak jsem potkával lidi z celého světa, takže obrovské bohatství mentalit, názorů, kontaktů… A pak jsem poznával i travelery (cestovatele), což jsou opravdu famozní lidi a vždy mě obohatili… (většina z nich byla roky na cestě, po mnoha zemích). Navíc jsem svůj shop vnímal i jako jakési pokračování mých ranních cvičení v tamplu, tedy jako jakousi „budhistickou filiálku”, protože jsem v něm sloužil lidem: 95% času jsem věnoval radám, informacím a službám zdarma, které nebyly “kšeftem”, prostě jsem jim pomáhal a to mě bavilo i naplňovalo… Většina z nich se před odjezdem přišla rozloučit, poděkovat, koupili pivko, bylo to fajn… No a samozřejmě na závěr zdůrazňuji, že stěžovat si na práci v Ráji, na nejhezčí pláži na jednom z nejhezčích ostrovů jedné z nejhezčích zemí na světě, by bylo popravdu rouhání ;-)) No a samozřejmě –  když jsem ráno před prací jel na trénink, do tampelu či do města za obch. partnery, tak jsem se neprotloukal ranními zácpami, ale pěkně bosý a do půl těla na skútru podél pobřeží jsem si za jízdy prozpěvoval, kochal se svítáním nad oceánem s palmami, cestou se stavil na trhu zobnout nějakou gurmánskou delikatesu a užíval si toho všeho moc (resp. usiloval o to, protože samozřejmě i v Ráji jsou problémy + dorazí trable i z domova, ale snažil jsem se neustále myslet na to kde a za jakým účelem jsem). No a proč jsem se vrátil do ČR? Nevrátil, pouze jsem odcestoval do země, kde musím fyzicky být, abych mohl realizovat kroky ke spuštění svého projektu, který se postupem času stal součástí naší Cesty… Hele já vím, že jsem dlouhej a že vždy asi trochu odpovídám jinak než čekáš a nač se ptáš, ale tak to prostě je ;-)))

Keď sme sa stretli v Lime, spomínal si, že chceš napísať knihu o cestovaní s Tekim. Viem, že tento projekt sa postupom času vyvíjal. Môžeš povedať viac o projekte, alebo je to zatiaľ tajomstvo?

Nejenže mohu, ale naopak chci! Jsem upřímný a přímý člověk (aspoň nějaké přednosti mám…, i když pro mnohé to jsou spíše stinné stránky…), takže na rovinu přiznám, že rád použiju i tento rozhovor jako propagaci ke svému projektu. V něm si každý najde to své – kloubí duchovno, charitu, zábavu, komerci…, prostě vše I bude nabízet všechny možné formy komunikace, od FB přes Twitter, Google +, Instagram, Youtube videokanál, Blog atd. I se už vyvíjí aplikace, jdeme s dobou a naproti fanouškům. Kniha je jen jedním z kroků v tomto rozsáhlém projektu, na kterém pracuji 3 roky (když počítám začátek naší Cesty, kdy jsem ale ještě tehdy ani netušil, že z toho vzejde projekt) a do kterého jsem zapojil mnoho úžasných lidí, včetně nyní i tebea tvé čtenáře  Vše se sešlo tak, že jestli dodržíme plán, slavnostní křest bude na mé 40tiny, tedy v říjnu 2016 Ale nebudeme to hrotit za každou cenu, chvílemi to vypadá, že prospěšnější bude vypuštění knihy na trh odložit do příštího roku (dodávám, že nepůjde jen o jednu knihu, ale o knihy, protože chystám tištěnou verzi, audioknihu – tu namlouvá, tedy mým hlasem je Václav Vydra, eknihu a dětskou ilustrovanou verzi, což je stejný příběh, ale vyprávěný Tekim, s mnoha výchovnými aspekty pro nejmenší – tu budeme zdarma distribuovat prostřednictvím spřátelené nadace do školek a prvního stupně základních škol).

Mal som možnosť sa o Tekiho chvíľu v Thajsku starať. Je to úžasný, priateľský pes, ktorého si každý obľúbi. Čo znamená Teki pre teba? Staráš sa o neho ako o svojho syna?

To tedy rozhodně doufám, že o syna bych se (ev. budu) staral lépe! Hele upřímně – nejsem typický, ani vzorný pejskař… Většinu pejskařů, které znám, tak tráví většinu času se svými psy či s jinými pejskaři atd. A když s nimi nejsou, stýská se jim. Na rovinu – když (a je to velmi výjimečně) jsem bez něj, ani si na něj nevzpomenu. A s nadsázkou se dá říct, že i když se s ním mazlím nebo hraji, tak je to především proto, že to prostě potřebuje. A snažím se mu dávat, co vím, že mu mohu dát v plné míře jen já, resp. páníček. A jak říká pan doktor v podání famózního pana Hrušínského ve Vesničce mé střediskové, když jsi jediný, tak prostě musíš… Samozřejmě mám ho nesmírně rád a až jednou nebude, obrečím to stejně jako odchod i mých předešlých psů (či když jsem myslel, že jeho konec už je tu, což bylo zejména k krizovém období před naším odletem do Thajska). Ale mé chování k němu, včetně toho, že ho tahám všude sebou, po ČR, i po světě je prostě dáno především tím, že jiná možnost není… Resp. jiná pro mně myslitelná možnost není (jako ho odložit do útulku, když letím pryč či ho nechávat celé dny samotného doma apod.). A také to je praktické – např. když ho s sebou mám všude, tak ho ve volných chvílích nebo když míjím les vyvenčím a když pak konečně dorazíme domů, už se s ním nemusím zabývat… Oba jsme spokojeni, angličtina tento stav vystihuje výrazem “win win” situation Občas se mi stává, že někdo řekne “chudák pes”, když mě všude doprovází či čeká v autě, ale to řekne jen totální neználek psů… Já ho s sebou netahám kvůli sobě, ale kvůli němu. Každý, kdo jen trochu něco ví o psech tak bude souhlasit, že nejhorší pro něj je být sám. Když je se mnou (kdekoli), je šťastný že je se mnou, i že je ve společnosti… A pak mu je absolutně šumák, kde to je. Stejně tak to auto – je vyvenčený a ví, že jsem poblíž, pak je v tom autě šťastný. Doma by také jen ležel, takže je jedno zda je v kombiku (nesmíš ho ale nechat na slunci a se zavřeným oknem) nebo v obrovském domě, stejně jen leží na místě. Ale v tom autě má pocit mé blízkosti…, i vtažení do společenského života, do dění… Samozřejmě ale platí, že každý jsme individuální, to samé i psi a také že “jaký pes, takový pán”, i že na svého psa přenášíme svou energii… Takže jestli někdo není moc pohodář či společenský, pak ten s největší pravděpodobností nebude stejně jako Teki šťastný pohodář ve společnosti či v autě apod. Je třeba mít empatii, naslouchat instinktům a zdravému selskému rozumu Také se mi stává a to tě, který nás znáš, pobaví – že občas mi někdo spílá (nebo to aspoň čtu z nějakých reakcí či náznaků), že můj pes kulhá a já to nejen neřeším, ale ještě ho neustále povzbuzuji ke klusu, čímž ho “trápím” (v Thajsku jsem s ním každé ráno i v průběhu dne vyklusával na pláži), přitom ale právě udržování fyzičky i zdravé vitality je přesně to, co ho navzdory všem prognózám ještě drží naživu… Měli bychom být opatrnější v odsuzování a posuzování… Vždy říkám, že odsuzovat či kritizovat je snadné, ale chápat, porozumět a vciťovat se…, to už je výzva pro pořádné chlapy… (samozřejmě i pro dámy)

(mimochodem v Thajsku jsem se často setkal s tím, že turisté litovali ty „chudáčky“ pejsky na ulici, ale oni mají svou svobodu, i společnost a celý den každý den si dělají co chtějí, včetně sexuálních orgiií tedy jsou rozhodně šťastnější než psi v naší civilizaci, kteří jsou většinu času sami doma a pak venčeni na vodítku, tedy opět vše je jen otázkou úhlu pohledu…)

Ještě jsem zapomněl doplnit, co jsi napsal – tedy žes mi na chvilku Tekiho hlídal v Thajsku. Za 9 let, co je se mnou, jsem ho jen 6x opustil na víkend – jednou když jsem doprovázel děti z dětských domovů do Anglie na Vánoce, což byl projekt, který jsem pro ně vymyslel a zorganizoval (společně s přáteli a nadšenci). Pak když jsem odjel do lázní, protože jsem byl opravdu už na odstřel a pak 4x když jsem byl 3 dny (včetně cesty) v Malajsii v rámci “visa run” (tedy cesta kvůli prodloužení vízu). Což byla cesta s trochou nadsázky o život i pro lidi, natož pro psa – ať už kvůli pohodlí či klimatu. Takže to jsem ho s sebou fakt netahal, pro jeho dobro. No ty když jsi cestoval po Asii, jsi za mnou zajel na náš pohádkový ostrov (i když zrovna v nepohádkovém, tedy monzunovém období), ale zrovna když jsem byl na visa runu, takže se mi hodilo že se o něho postaráš a Tekiho ti předala moje provizorní chůva – tedy jsem tě trochu zneužil no Dodatečně ještě jednou díky moc!!!

Poznám ťa ako človeka, ktorý toho už veľa preskákal. Mnoho z nás chce v živote niečo zmeniť a vymaniť sa zo stereotypu, ale väčšina ľudí sa bojí neznámeho. Ty si svoje šťastie postupne našiel. Čo by si poradil ľudom, ktorý sú možno v podobnej situácii ako ty pred Peru, ale boja sa zmeny, ktorá nemusí vždy priniesť len to dobré.

 To je jednoduché: kdo nic neriskuje, nic nezíská. Kdo po ničem netouží, nemůže nic dostat. Kdo není ochoten nic obětovat, nemůže nic získat… Současně ale opravdu musíš být na ty ztráty připravený a ne jen očekávat „zisky“ (to bys pak byl velmi nemile překvapený – což svého času byl dost můj problém). Jednak očekávání je vždy problém, protože nikdy nás nezklamou lidi či místa nebo situace apod., ale pouze naše očekávání od nich, podle kterých to vlastně nikdy nemůže přesně vyjít, takže pak vždy budeme zklamaní… A pamatujme, že často samotná cesta je cíl… A jak jsem uvedl, vše je jen otázkou úhlu pohledu a jak na vše hledíme… Někdy ty největší ztráty jsou našimi největšími dary od Boha a to že to hned nevidíme, ještě neznamená, že tomu tak není… Což ale bez pokory, sebereflexe, odstupu a nadhledu nikdy nedoceníme.  Ale abych tady zas nepsal dlouhá slohová cvičení a nechytračil zkopčím sem tento text, který obecně vystihuje mé přesvědčení, filozofii a postoj k životu:

 Báseň starého Indiána

 Nezajímá mě, z čeho žiješ. Chci vědět, po čem toužíš, a zda máš odvahu setkat se s touhou svého srdce. Nezajímá mě tvůj věk. Chci vědět, jestli bys riskoval, aby se na tebe dívali jako na hlupáka kvůli tvé lásce, snu, nebo kvůli dobrodružstvím, aby jsi opravdu žil. Nezajímá mě, jaké tvé planety stojí spolu s Měsícem. Chci vědět, jestli ses dotkl středu svého smutku, zda v tobě zanechala v životě rány zrada, a zda ses už kvůli strachu z dalších bolestí stáhl. Chci vědět, jestli by jsi uměl žít s bolestí, s mou či s tvou. Jestli umíš divoce tančit a nechat, aby tě extáze naplnila až po konečky tvých prstů aniž by jsi mávl opatrnosti, nebo tomu, abychom byli realisté, nebo abychom pamatovali na hranice lidského bytí. Nezajímá mě, jestli příběh, který mi povídáš je pravdivý. Chci vědět, jestli dokážeš někoho zklamat, abys byl pravdivý k sobě samému, a jestli umíš snést obvinění ze zrady proto, aby jsi nezradil svou vlastní duši . Chci vědět, jestli vidíš to krásné i tehdy, když to není krásné každý den, a že život pochází z Boží přítomnosti . Chci vědět, jestli dokážeš žít s neúspěchem, s mým nebo s tvým a přece se zastavit na břehu jezera a zakřičet stříbrnému měsíci ” ANO ! ” Nezajímá mě, kde žiješ a kolik vyděláváš . Chci vědět, jestli dokážeš vstát po noci plné smutku a pochybností, unavený a s kostmi rozbitými se postarat o děti. Nezajímá mě kdo jsi a jak ses sem dostal . Chci vědět, jestli stojíš se mnou uprostřed ohně bez toho, abys ses vylekal . Nezajímá mě kde, co a s kým ses učil . Chci vědět, co tě podrží zevnitř, když už se všechno ostatní zřítilo . Chci vědět, jestli dokážeš být sám se sebou a zda jsi opravdu rád sám se sebou v prázdných chvílích.

The post Stratený blázon a chromý pes naprieč kontinentmi. Vždy je cesta! appeared first on .

Pokračovanie rozhovoru s Janou Chovan. Prvú časť rozhovoru si môžete prečítať tu Tento rozhovor vznikal pár týždňov postupne v Anglicku, na Slovensku, v Španielsku a nakoniec v Kanade, kde Janka momentánle žije.

Čo pre teba znamená sloboda?

Sloboda je pre mňa najdôležitejší pojem v akomkoľvek slovníku a  predovšetkým pre mňa znamená to, že to čo cítim, hovorím a robím je v absolútnej harmónii a súlade. Že robím rozhodnutia slobodne, že hovorím to čo cítim a idem za tým, čo mi moje podvedomie, hlava, duša (volaj to ako chceš) hovorí.

Viem o tebe, že si študovala právo v Anglicku. Neľutuješ niekedy, že si kariéru právničky vymenila za cestovanie?

Nemyslím, že som právo vymenila za cestovanie, lebo cestovanie ma bohužiaľ (zatiaľ ) neživí…ale to, že som odišla z práce, ktorá ma nenapĺňala a z kolobehu „rat race“, kde každý boží deň bol taký istý, bolo najlepšie rozhodnutie, aké som kedy v živote urobila a nikdy to nebudem ľutovať.

Myslím si, že je nesprávne aby sme sa ako 18 roční ľudia, neskúsení životom rozhodovali čo chceme do konca života robiť, lebo štúdium je tá jediná cesta. To je veľká chyba našej spoločnosti, že si vyberáme práce, ktoré nechceme robiť. Miesto toho aby sme sa venovali tomu, čo nás naozaj baví…takže keby som to pred pár rokmi vedela tak si vyberám pracovnú pozíciu nomád profesionál

Ako si svoje cestovanie financuješ? Je to z úspor, alebo si popri cestovaní zarábaš?

V prvom rade určite z toho čo zarobím. Poväčšine sa každý zarobený cent premení na letenku a to je najlepšia investícia. A tiež vždy cestujem ekonomicky, takže je to o lacných letenkách, chicken busoch, 5 dolárových hosteloch, o platenej práci, prípadne dobrovoľníctve výmenou za ubytovanie.  V dnešnej dobre existujú tisícky spôsobov ako cestovať bez toho aby si musel mat plný účet peňazí, lebo ja ho určite plný nemám:)

Hovorí sa, že veľa ľudí cestuje lebo uteká od niečoho,  ako si na tom ty?

Ako som už spomenula predtým, ja nemám pocit že utekám od niečoho. Práve naopak. Utekám k životu, ktorý chcem žiť a aj keď sa to nemusí vždy každému pozdávať, naďalej budem utekať tak rýchlo, ako sa len dá

Čo by si poradila ľudom, ktorí chcú cestovať ale váhajú, prípadne riešia financie alebo strach z neznámeho?

Keď mi niekto povie “chcem cestovať,  ale nemám na to”,  je to tá najslabšia výhovorka na svete ako presvedčiť samého seba, že sa to nedá….je to len o usporiadaní vlastných priorít, to je celé. Ak chceš cestovať, nájdeš spôsob. Ak nie,  nájdeš výhovorku!

Veľa z nás by chcelo a aj môžu cestovať, ale boja sa ako bude reagovať okolie, či nebudú za čudákov, alebo podobne? Ako podobné názory riešiš ty?

Už neriešim. Ak mám byť za čudáka, je to ten najlepší kompliment Zase jedno klišé … máš len tento jeden život a je naozaj len na TEBE a tvojich rozhodnutiach, čo s ním spravíš. Čokoľvek v živote budeš robiť vždy sa nájde niekto z okolia, kto s tým nebude súhlasiť.

Otázka teda znie. Chceš na staré kolená ľutovať, že si svoj život neprežil tak ako si chcel,  alebo sa rozhodneš začať robiť to, po čom si vždy sníval TERAZ! Často sa v živote bojíme toho, čo potrebujeme najviac.

Vyskúšala si dobrovoľnícku prácu, aká je tvoja skúsenosť ako “volunteer”?

Dobrovoľníctvo by si mal vyskúšať každý človek, ktorý má pocit, že si nežije dobre. Je to najlepší „mind opener“ a „wake up call’. Na jednej strane si uvedomíte, že je toľko vecí za ktoré by sme mali byt vďační  a na druhej strane človek príde na to, čo na mňa prišlo v Ekvádore, že sa snažíme meniť ľudí a kultúry tisícky rokov staré na západný obraz, čo je absolútna hlúposť.  Malo by to byt práve naopak. Je milión vecí, ktoré by sme sa mohli od týchto “ starých civilizácii’ naučiť, či už ide o vnímanie sveta, šťastia, spätosť človeka s prírodou alebo liečenie chorôb.

Čo tvoj súkromný život?  Z vlastnej skúsenosti viem, že skĺbiť vzťah a cestovanie je veľmi náročné.

Trpí a to je asi cena, ktorú platíme za nomádske topánky!  Nemám ale pochýb o tom, že skĺbiť  vzťah a cestovanie sa určite dá, keď sa niekde vo svete nájdu dvaja ľudia, ktorých názory na život a svet sa stretnú na pol ceste do … nejakej krajiny

Nejaká vtipná príhoda s chickenbusom?

Vždy hovorím, že nikdy nespoznáš cudziu krajinu lepšie ako keď sedíš s domácimi v buse a ak v chicken buse tak o to lepšie:) Mám také tie tradičné príhody, ako sliepky pod sedadlami, batožina a ľudia na streche, traja ľudia na jednom mieste na sedenie, prípadne sedíš na kolenách niekomu, koho vidíš prvý raz v živote, to je taká norma:)

Ale spomínam si na Nikaraguu, kde keď sa konečne narvalo do busu asi 60 ľudí s batožinou, kamarát, 190cm vysoký chudák Angličan stál v uličke zhrbený, lebo busy majú príliš nízke stropy (keďže sú to pôvodne staré školské autobusy pre deti z Ameriky). Asi po 20 min. sme za mestom zastali pri asi 200 kilovej kope banánov, ktorú začali ládovať na strechu autobusu, v ktorom sa to už predtým prehýbalo od všetkého možného Vtedy sme si mysleli, že tá strecha sa čoskoro prepadne. Neprepadla a banány sme odviezli až do Granady

Jedna veta, ktorá ta najviac vystihuje?

It’s better to be a lion for a day, than a sheep for the rest of your life.

Je lepšie byt levom na jeden deň, než ostať ovcou po zvyšok života.

The post Ak mám byť za čudáka, je to ten najlepší kompliment appeared first on .

Prvý inšpiratívny rozhovor na s Janou Chovan, sympatickou cestovateľkou zo stredného Slovenska, ktorá vyštudovala právo vo Veľkej Británii a naštartovala tak sľubnú kariéru právničku. Život medzi 4 stenami v kancelárií od deviatej do piatej však vymenila za niečo oveľa dobrodružnejšie. Zbalila si kufor, odišla do strednej Ameriky a neľutuje. Ak práve necestuje, venuje sa jóge, naturálnej medicíne a pracuje na svojom budúcom online podnikaní v oblasti „health and life couching“.

Ako si sa k cestovaniu dostala a ktoré miesta ti najviac prirástli k srdcu?

Myslím, že som vždy bola srdcom a dušou cestovateľ – vagabund (ako ma veľa susedov súčasne volá),  ale u nás sa nikdy nehovorilo o potrebe spoznávať svet a robiť to, čo človek cíti, ale skôr o tom, čo sa má robiť lebo to tak robia všetci.

Moju prvú cestu sama som podnikla do Afriky- Tanzánie, ešte počas štúdia v UK a naivne som si myslela, že svojou dobrovoľníckou prácou  v sirotinci zmením svet …nestalo sa tak. Potom som sa dostala späť do “normálneho” života, škola – práca – párty a teraz si uvedomujem, že som bola vtedy príliš mladá a nezrelá na to aby som si uvedomila a zobrala z tej cesty, čo najviac. Preto sa moje zmýšľanie a názor na cestovanie nejako rázne nezmenil.

Druhý pokus nastal po pár rokoch, keď som zistila, že právo a kancelária nie sú pre mňa, že mi niečo zásadné v živote chýba a vtedy som vedela, že prišiel čas zbaliť “švestky’. Prišli prvé mesiace východného Karibiku, Ekvádor, Stredná Amerika , USA , Kanada…. odvtedy som vagabund stále

Čo sa týka miest, ktoré mi najviac prirástli k srdcu, čím dlhšie človek ostane v jednej krajine, tým viac  sa začne stotožňovať s jej ľuďmi, kultúrou a jazykom …a pre mňa to bol Ekvádor.  Vždy to pre mňa ostane jedno z najkrajších miest na svete a to nielen kvôli neskutočnej prírode, kde sa dá od dažďových amazonských pralesov, Galapágy a zasnežené hory Ánd vidieť na takom malom kuse zeme VŠETKO. Predovšetkým tu nájdete dobrosrdečných ľudí, ktorí by Vám dali aj to posledné, aj keď sami toho veľa nemajú. Táto krajina mi totálne  prirástla k srdcu a viem, že raz sa tam určite vrátim.

Čo ťa počas cestovania najviac napĺňa a čo si najviac užívaš?

Pocit slobody a to, že jediné čo vlastne mám sa nachádza na mojom chrbte…a myslím, že každý cestovateľ mi dá za pravdu, že ten pocit, keď si po dlhšom čase dá na chrbát ruksak a vie, že sa vydáva za ďalším “adventure” je jeden z najlepších pocitov na svete.

A potom ma napĺňa každý jeden deň …. Pocit, že každé ráno sa môžem prebudiť  na inom mieste, že dopredu neviem, čo mi ten deň prinesie. Že možno stretnem ľudí, ktorých prítomnosť mi niečím zmení pohľad na svet a urobia ho lepším, že uvidím kúty sveta o ktorých som predtým ani len netušila, že splyniem s davom a stanem sa súčasťou ich každodenného života …

Ako vyzerá tvoj obyčajný deň na cestách, keď si ďaleko od domova?

Môj ideálny deň na ceste sa začína skoro ráno a mám taký svoj ranný rituál (keď ešte nikto z backpackerov nie je hore, lebo sú unavení z párty z predošlého dňa vtedy sa  skutočný život domácich deje tam vonku…prejsť sa po takmer prázdnych uliciach bez “gringov’  keď pripravujú stánky na trhoch, zametajú ulice alebo pijú kávu ….je to také ticho pred búrkou a to milujem. Potom nájdem nejaké tiché miesto pri oceáne, zacvičím jogu, vypijem kávu s kokosákom, sadnem si do hamoku  a potom začnem premýšľať, čo s dnešným dňom   Som impulzívny človek a nerada plánujem a preto dlho dopredu neviem, kde skončím…a tým je cestovanie o to zaujímavejšie a mne sa moje neplánovanie poväčšine vyplatilo.

Pri pohľade na tvoje fotky je jasné, že si dobrodruh, cestuješ sama?

 Áno, väčšinou cestujem sama, ale myslím, že ako správny cestovateľ vieš, že človek tak nejaký na cestách nikdy nie je sám, lebo vždy natrafí na “friendly backpackers” z celého sveta a s nimi vždy môže podniknúť nejaké výlety.

Môj osobný názor však je, že každý z nás by sa aspoň raz v živote mal vydať na nejakú tu cestu sám. …či pár dní, mesiac alebo celý rok už nechám na vás.

Keď cestuješ sám, otvorí sa ti úplne iná realita a pohľad na svet. Človek si tak nejak inak a naplno užíva miesta, ktoré vidí a všetko sa zdá intenzívnejšie. Musíš si zvykať na vlastnú prítomnosť, vlastné myšlienky a tie sú nie vždy prijemné …aj preto si veľa ľudí myslí, že my cestovatelia sa snažíme pred niečím ujsť. Nie je to pravda, teda aspoň pre mňa nie …ja mám pocit, že utekám za niečím,…za pocitom slobody a šťastia, ktoré cítim keď som na cestách.

 V ktorej krajine si vieš predstaviť život a prečo?

Myslím, že tento náš svet je príliš veľký a môj život príliš krátky na to, aby som zakotvila v jednej krajine. Rutina je pre mňa najväčším zabijakom, takže  si neviem a nateraz ani nechcem predstaviť, že by som mala byt pripútaná k jednému miestu. Ale nikdy nehovor nikdy, možno niekedy natrafím na kút sveta, ktorý budem chcieť volať svojim domovom… a potom ti dám vedieť

Keby som si však mala vybrať ideálne miesto  bolo by to určíte pri oceáne, alebo by som musela byt obklopená horami (lebo tie k životu potrebujem, asi ako „narodený na Slovensku“

Latinskoamerická nátura, ich kultúra a jazyk mi veľmi prirástli k srdcu a preto si určite viem predstaviť, že by to bolo niekde tam. Tieto krajiny sú stále akosi neporušené “západnou” mentalitou a to mi veľmi vyhovuje.

Čo by sa Slováci mali naučiť od Juhoameričanov?

 Myslím, že každý z “našich” ktorí žijú roky mimo Slovenska sa môžu zhodnúť na tom, že my Slováci sme národ všeobecne pesimistický :)….vždy je to skôr o tom ako sa nedá, nebude, nevyjde.

Či to pochádza z obdobia, keď sme boli ako národ veky utláčaný alebo z našej nešťastnej politickej situácie (to je na ďalšiu, inú a dlhú debatu), ale myslím že všeobecne si nedokážeme užívať a vážiť to, čo máme…vždy chceme viac alebo to, čo má sused, niekto iný, nie sme spokojní s jednoduchosťou života a to je myslím naša veľká chyba. V latinskej Amerike môžete vidieť ľudí, ktorí majú oveľa OVEĽA menej než my, ale majú pocit šťastia. Vážia si, čo majú, žijú pre dnešok, milujú svoju krajinu a každý deň berú ako novu možnosť začať. Ľudia sú tam šťastní ….len tak !!! Lebo to je v nich zakorenené.

 Aké veci nikdy nechýbajú v tvojom batohu?

Kokosový olej, lebo ten má milión použití, drevená lyžica,  ktorou väčšinou jem avokádo, nosím ju od svojej cesty v Ekvádore, oreganový olej, ktorý je veľmi silným antiseptikom a zničí aj parazity, ktoré na cestách môžu predstavovať problém, converse boty, joga mat, denník alebo nejakú zaujímavú knihu na ktorú som natrafila v hoteloch.

A potom oblečenie s ktorým som pripravená na všetko. Za tých pár rokov som sa aj ja konečne naučila, že menej je viac a teraz som oveľa ekonomickejšia Lebo popravde, cestovať lokálnymi „chicken“ busmi v strednej Amerike v 30 stupňových horúčavách s 25 kilovým batohom na chrbte nie je vždy sranda.

Zmenilo cestovanie tvoju osobnosť, pohľad na svet a životné priority?  

 Cestovanie a hlavne môj prvý dlhodobejší cestovný zážitok, keď som 6 mesiacov prežila na ostrove St. Vincent vo východnom Karibiku, kde sme bývali na farme obklopení len oceánom, dažďovým pralesom a marihuanovými plantážami, kde sme chodili non stop bosí, starali sa o zvieratá a jedli to čo sme vypestovali ….to človek tak nejak veľmi zhodnotí svoje životné priority a uvedomí si ako málo potrebuje na to aby bol šťastný. Vtedy sa mi veľmi otvorili oči a mala som asi ten AHA moment, keď som si uvedomila, že je to asi prvý kráť v živote, keď si uvedomujem,  že skutočne žijem.

Vtedy som cítila, že som bola vcucnutá do kolobehu práca – peniaze – pôžička a že ďalej už nechcem byť jeho súčasťou. Vtedy som vedela,  že odvtedy budem robiť to, čo chcem JA, nie to, čo odo mňa rodina, spoločnosť, priatelia očakávajú.

Nechcem tu teraz kázať o pliage kapitalizmu, ale myslím že sa z nás ľudí  stavajú stroje, necítime a často zabúdame žiť, sme súčasťou pracovného kapitalistického kolobehu, z ktorého je ťažko dostať sa von …a ak sa z neho niekto von dostane a začne premýšľať inak, tak to môže predstavovať problém.

Vieš si predstaviť usadiť sa, alebo myslíš, že to čo robíš je pre teba najlepšie?

Keby som nebola presvedčená o tom, že to čo robím je pre mňa najlepšie tak to nerobím Myslím si, že život je vo svojej podstate veľmi jednoduchý, ale my ľudia sa ho snažíme komplikovať ako len vieme. To najdôležitejšie, akokoľvek klišé to môže znieť…. Je byť skutočne sám sebou, isť za tým, čo nás napĺňa, počúvať svoju intuíciu, lebo  ťa nikdy nesklame a robiť to, čo nás robí šťastnými.

Usadiť sa zatiaľ neplánujem, zástavám názor, že nie sme stromy ….mali by sme byť schopní sa presadiť z miesta na miesto.

Ako vníma tvoj životný štýl tvoje okolia a rodina?

Pravdupovediac to bola asi najťažšia časť návratu domov po prvom 1,5 roku cestovania.  Bolo ťažké sa aklimatizovať a cítiť sa pochopená.

Moje okolie malo možno často pocit, že sa snažím pred niečím utekať, že som nezodpovedná, lebo žijem ako žijem, čo im vôbec nezazlievam. Tí najbližší kamaráti ma však vždy chápali a vedela som, že jediné na čom im záleží je aby ma videli šťastnú. Moja rodina je už teraz zmierená a cítim čoraz väčšiu podporu hlavne od mojej mami…čo pre mňa znamená najviac na svete!

Nesnažím sa pretvarovať, že je to ideálne lebo sú chvíle keď si človek povie- I am a failure or what the f*ck am I doing, ale potom si uvedomím, že nie každý musí s tým ako žijem súhlasiť, lebo každý máme svoju vlastnú cestu.

Druhú časť rozhovoru si prečítate tu

The post Môj život je príliš krátky na to, aby som zakotvila v jednej krajine appeared first on .

Tento článok pôvodne vznikol pre webportál cestuje.me v máji roku 2015 medzi mňou a Anie Song

Na blogu máš spoustu článků, krásných fotek a především úžasných zážitků a míst. Jaká země ti zatím přirostla nejvíc k srdci?

Každá krajina, ktorú som navštívil ma niečím zaujala. Je veľmi ťažké vybrať len jednu a preto spomeniem Aljašku, Guatemalu a hlavne Peru. Tam som strávil pol roka, takže som mal veľa času spoznať kultúru, históriu, skvelú peruánsku kuchyňu a srdečných ľudí. Obecne platilo čím chudobnejších ľudí som stretol, tým priateľskejší a dobrosrdečnejší boli. Z prírody určite Aljaška a tiež Kanada, kde momentálne žijem. Krásne spomienky mám aj na ostrov Ometepe v Nikaraguii. Určite odporúčam navštíviť čo najskôr, kým sa tam nezačne budovať prieplav podobný ako ten v Paname.

Po přečtení několik článků mi došlo, že jsi vážně dobrodruh. Co považuješ za svůj nejbláznivější nápad na cestách?

Na ostrove Key Caulker v Belize sme sa potrebovali rýchlo presunúť z jedného ostrova na druhý. Jediné čo na tom ostrove premávalo, boli golfové autíčka. Dostali sme nápad požičať si jedno z nich, odviezť sa a nechať ho na druhej strane ostrova. Nejak sme s pomocou kľúča od zámky naštartovali a v momente keď sme sa pohli prišiel majiteľ aj dvaja policajti. Po trojhodinovom vypočúvaní sme ich presvedčili, že sme na YouTube videli ako chalani podobným štýlom naštartovali takéto vozidlo a chceli sme sa presvedčiť či je to možné a  že  našim cieľom nebolo ukradnúť ho. Na kauciu 5 amerických dolárov nás nakoniec pustili. O mesiac na to v tom väzení skončila aj kamarátka Sylvia, ktorá v tom ale bola na rozdiel od nás nevinne. V Peru, cestou na plošinu Marcahuasi sme šli autobusom takmer tri hodiny po nespevnenej ceste z Limy, ktorá leží pri oceáne až do výšky 3300 m.n.m. Tá cesta bola len o niečo málo širšia ako náš autobus. Z okna som mohol vidieť 300 metrový zráz dole do rokliny. To bola jedna z najnebezpečnejších ciest akú som absolvoval o čom svedčili aj desiatky krížikov popri ceste ako spomienka na ľudí, ktorí tu umreli.

Jaký je tvůj nejsilnější zážitek? Něco, co si opravdu budeš pamatovatcelý život?

Každý deň na cestách prinesie nové zážitky. Od rána do večera sa niečo deje. Na hosteli stretnete nových ľudí, dáte sa do partie a isto sa niečo zaujímavé zomelie. Skvelý zážitok bola posledná noc v Kostarike na polostrove Nicoya. Na hosteli v mestečku Montezuma sme s bratom popíjali rum, zrazu sa k nám pridali dve američanky a partia francúzov. Neviem čím to bolo, ale mal som pocit, že tých ľudí strašne dobre poznám. Všetci sme si skvele rozumeli. Odišli sme na pláž kde hrala hudba, horela asi 5 metrová vatra , rozprávali sme sa o živote a popíjali pivo. Najlepšie veci sú celkom isto zadarmo. Až na to pivo samozrejme

Máš pocit, že tě cestování hodně změnilo? Tvůj pohled na svět, priority.. ?

Určite áno. Cestovanie ma ovplyvnilo a zmenilo moje priority. Hlavne na cestách v chudobnejších krajinách ako Nikaragua a Guatemala som si dennodenne uvedomoval, aké veľké šťastie mám, že pochádzam z bohatej časti sveta. Otvoríte chladničku a zoberiete si čo chcete. Bolí vás hrdlo a idete k lekárovi, ktorý Vám predpíše lieky. Takto to ale vo väčšine sveta nefunguje a cestovanie mi pomáha uvedomovať si to. Týždeň som býval v guatemalskej rodine. V malom dome žili tri generácie. Starká celý deň varila pre celú rodinu. Deti sa hrali na malom ihrisku a rodičia boli v práci. Večer si všetci sadli k jednému stolu a rozprávali sa až do neskorej noci. Boli šťastní a spokojní s tým málom čo majú a boli za to vďační. Odporúčam cestovať ľudom, ktorí sa bláznia za majetkom a peniazmi a stále sú rovnako nešťastní aj keď už majú to športové auto a veľký dom.

Rozhodujem sa na pol spontánne a na pol racionálne a ešte podľa ceny leteniek. Keď som šiel prvý krát do Strednej Ameriky, kukol som si kam je to z Európy najlacnejšie a o dva týždne som bol v Mexiku. Koncom roka by som rád navštívil Juhovýchodnú Áziu a pevne verím, že sa mi konečne podarí navštíviť aspoň Thajsko, Vietnam, Kambodžu a Nepál. Vždy keď som mal možnosť cestovať vybral som sa do Latinskej Ameriky. Stále je tam toho veľmi veľa čo som nevidel. V pláne mám určite Patagóniu, Ekvádor, Bolíviu a rád by som sa vrátil na Machu Picchu, ktoré som absolvoval vlakom ako pravý americký dôchodca. Až neskôr som sa dozvedel že Salkantay trek, ktorý vedie do strateného mesta Inkov je jeden z najkrajších na svete.

Co mě opravdu zajímá je tvůj pobyt v Peru. Jak na tebe země působila?

Kýchajúca lama v antickom meste Cuzco, Peru

Čtenáře by určitě zajímalo, co je tvou prací, když jsi stále na cestách. Jsi “digitální nomád”?

Nepovažujem sa za digitálneho nomáda. Peniaze, ktoré zarobím cez internet a môj blog by mi z odretými ušami stačili na cestovanie v nejakej chudobnej africkej krajine. Skvelé ale je, že sa to časom pomaličky zlepšuje. Po vysokej škole som odišiel na Internship do USA, neskôr som pracoval v americkej IT firmy. Tak sa mi podarilo ušetriť nejaké peniaze na cestovanie po svete. Keďže nemám deti, ani hypotéku je veľmi jednoduché cestovať. Nie som typ človeka, ktorý potrebuje hotel a drahé reštaurácie, ale na druhej strane si svoje cestovanie chcem užiť a zažiť čo najviac. Mám rád dobré jedlo. Na cestách si rád navarím, ale rovnako tak zájdem do reštaurácie na niečo tradičné. Pred cestou si nastavím určitý rozpočet, ktorého sa snažím držať. Je dobré mať kontrolu nad financiami a nedostať sa neskôr do problémov.

 Co by jsi poradil všem, kteří chtějí cestovat ale neustále je svazuje práce, peníze, čas.. ?

Mám pocit, že dlhodobé cestovanie, resp. cestovanie ako životný štýl ešte nie je na Slovensku resp. v Česku tak populárne, prirodzené a akceptované ako napríklad v Kanade alebo západnej Európe. Tam je bežné, že mladí ľudia po škole odídu cestovať a nikto im to nevyčíta, štýlom, že mrhajú svoj čas a kariérne možnosti. Je to  z časti dané tým, že za komunizmu nebolo možné cestovať a niekde v podvedomí  máme zakorenený systém, škola, práca, rodina, dôchodok.  Preto len veľmi zriedka stretnem na cestách niekoho z “našich”. Cestovanie a spoznávanie sveta a tým pádom aj samého seba je veľká škola, ktorá nás robí lepšími, otvorenejšími  a všímavejšími. Mladí sme iba raz a mnoho z nás si to vôbec neuvedomuje a tak posúva cestovanie na neskôr. Potom keď sa konečne rozhodneme, že teda ideme cestovať zisťujeme, že je nám vlastne dobre doma na gaudži pred telkou a tie sny, ktoré sme ako mladí mali si nikdy nesplníme. S pribúdajúcim vekom je čoraz ťažšie opustiť našu zónu komfortu. V Nikaraguii som stretol ženu z Mexika, ktorá mala 30 rokov. Odišla z dobre platenej pozície architekty a plánuje dva roky cestovať z Mexika až do Argentíny. Jej rozpočet bol tri doláre na deň. Ešte by som spomenul veľmi zaujímavý spôsob cestovania a to dobrovoľníctvo. Skvelá možnosť ako za pár korún spoznať hociktorú krajinu na zemi.Výstup na sopku Madera, na ostrove Ometepe v Nikaraguii. V pozadí najvzyššia sopka ostrova Concepcion.

The post Čím chudobnejších ľudí som stretol, tým priateľskejší a dobrosrdečnejší boli appeared first on .