Stratený blázon a chromý pes naprieč kontinentmi. Vždy je cesta!

Ďalší rozhovor na blogu Elmundo s človekom, ktorý sa za cestovateľa nepokladá, ale rozhodne má o čom rozprávať. Stretol som ho raz v Peru, potom v Thajsku a nakoniec v Prahe. V 36 rokoch sa zbalil a so svojím postihnutým psom Tekim odletel do neznáma. Príbeh o hľadaní samého seba, o láske medzi človekom a psom, ktorý tu podľa veterinárov už dávno nemal byť si možete prečítať práve teraz. Honza momentálne píše knihu a rozbieha projekt – Vždy je cesta na Facebooku, alebo vzdyjecesta.cz

V roku 2013 si kúpil jednosmernú letenku a odletel s fyzicky postihnutým pitbulom do Južnej Ameriky. Prečo práve Peru a prečo s Tekim?

To je vcelku jednoduché – s Tekim protože to je můj pes, dobrovolně jsem za něj převzal zodpovědnost, beze mně by se utrápil a tak prostě musel se mnou… Když musíš, tak musíš… Otázky typu “co bude s Tekim” jsem nějak moc tehdy ani nechápal – jako co by s ním bylo, že ho přivážu na letišti ke sloupu či ho hodím někomu na hrb, jen proto že já chci do Peru??

A Peru jsem vybral eliminační metodou – pro destinaci kam chci “zmizet” jsem měl různá kritéria a pohledem na mapu jsem postupně odškrtával kontinenty (Zéland nepřicházel do úvahy protože tam je karanténa na psa apod.), současně jsem chtěl aby to byla co nejvzdálenější civilizace té naší (tedy ne bělošská) a také aby jsem tím naplnil “co tě nezabije, to tě posílí” (a Peru je skutečně náročná destinace), jelikož jsem se nacházel ve velmi těžké životní situaci (mírně řečeno!) a tu jsem svou Cestou chtěl řešit… Měl jsem i určitý ekonomický záměr, tedy navázat kontakty či přijít na jinou výdělečnou možnost a tak jsem chtěl, aby to nebyla oblast “kde už každý byl či každý někoho zná”, např. jako Thajsko, které vždy bylo mým snem (a kam jsme se vydali po Peru). Tím jsem se dopracoval až k jižní Americe a tam zvítězilo Peru – jednak proto, že v Peru je v podstatě kousek od každé ze zbývajících zemí latinskoamerického kontinentu a pak i proto, že mě lákala Incká historie, Machu Picchu atd.
Jo a letenka nebyla jednosměrná, ale s návratem za 8 měsíců (byť jsem tam víceméně plánoval zůstat, tak jednak mám rád vždy plán B a pak obousměrná paradoxně je většinou levnější než jednosměrná…), byť jednosměrná letenka by zněla asi dobrodružněji 😉

 V Peru si nakoniec strávil pomerne dlhý čas. Ako týchto 8 mesiacov zmenilo tvoju osobnosť. Našiel si tam to, prečo si tam išiel ?

 Obrovsky! Ale neřekl bych že to učinilo Peru jako takové… Byl to můj přístup a odhodlání, jak k naší Cestě budu přistupovat… Nicméně nic nešlo ze dne na den a zázračně – jako když děláš nějaký sport, chce to vytrvalost a trpělivost, i pokoru…, protože úspěchy přicházejí pomalu a postupně… Hodně mi Peru (resp. peruánská část naší Cesty) dalo i po návratu domů, protože až s odstupem či v konfrontaci s naším způsobem života mi mnohé došlo… A vše se pořádně sešlo a mně došlo až v součtu se skoro ročním pobytem na thajském ostrově (se 2 týdny v multikulturní Malajsii v rámci svých „visa run“). Respektive v jeho závěru, kdy jsem začal celkově naší Cestu bilancovat, vyhodnocovat a zjistil jsem, že jsem vlastně naplnil poslání, která jsem si před “úprkem z běhacího kolečka” (což je název výborného článku, který jsem během evropského meziobdobí četl) předsevzal… A také jsem si uvědomil, že jsem šťastný. Plně jsem si to uvědomil a docenil ale opět až po návratu domů (resp. do ČR, protože “domov” je velmi relativní pojem), opět díky odstupu a konfrontaci s naším způsobem života a lidmi… Nutno ale dodat, že mé štěstí rozhodně nespočívá v tom, že bych někde ve světě objevil zlatý Grál či se cokoli významného změnilo v mém životě co se týče vnějších vlivů (tedy tam, kde drtivá většina lidí hledá své štěstí), ale pouze jsem si uvědomil co jsem potřeboval a našel odpovědi, které jsem hledal. K čemuž především patří nalezení správných otázek.

Ostaneme ešte chvíľu v Peru. Bola to tvoja prvá velká cesta. Navyše si sa v Lime musel okrem seba postarať aj o chorého Tekiho. Ktorý moment bol ten najtažší, s ktorým si sa musel vysporiadať?

No neřekl bych chorého (naštěstí byl celou dobu zdravý), ale chromého – už když jsem se ho ujal, to mu byl 1 rok, tak měl zmrzačenou nohu a díky tomu mu postupem let začaly odcházet další nohy a páteř…, když jsme jeli do Peru, bylo mu cca 7 let…, ale oběma nám to zachránilo život, doslova! A každopádně ho to prosvítilo.., obohatilo…:)  Ale to jsem odbočil, i když ani tak ne, protože vše se vším přímo či nepřímo souvisí… Takže co bylo nejtěžší? Nejen v Limě, ale obecně v Peru a celkově během naší Cesty, která nakonec šla přes 3 kontinenty, to bylo právě když jsem si občas přestal uvědomovat co píši výše, tedy když jsem sešel ze směru a smyslu naší Cesty… Když jsem klesal na duchu (což ale způsobovaly jen myšlenky související s minulostí či na základě čehokoli z domova). Ale to bylo vždy naštěstí jen občas a chvilkově…, dříve či později jsem se na sebe vždy zdravě naštval, probral se…, odhodlal, srovnal si to v hlavě a pak bylo zas fajn, ať jsme byli kde jsme byli, ať se dařilo či nedařilo… Ale ono když si to v hlavě srovnáš, máš správný přístup a vysíláš správnou energii, tak ono se pak i daří – Pánbůh (Prostor, Universum atd.) pak rád pomůže, ale těžko může pomoct, když sami nevíme co chceme nebo pro to dostatečně nevyvíjíme úsilí… Ty bys ale asi rád věděl konkrétní těžkou situaci – dobře tedy, dám ti ji 🙂 Bylo to např. uprostřed deštného pralesa, blízko Machu Picchu, když jsem s Tekim cestoval víceméně stopem a už nás dál nikdo nechtěl vzít (Peruánci mají se psy problém) a když konečně něco jelo a řidič byl ochotný náš vzít, tak jsem zas já odmítl, protože jsem měl Tekiho svázat a hodit na střechu (standartní přeprava zvířat). Pršelo, byla poměrně zima, měl jsem hlad a byli jsme sami uprostřed země nikoho… To nebyla úplně růžová situace, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně prožívám situaci z různých dokumentů a filmů, které celý život sleduji a o čem jsem vždy snil, i že o tom jednou budu s úsměvem a vděčností vyprávět… No a začal jsem to rovnou tak prožívat, jak na to jednou budu vzpomínat… a rázem bylo vše fajn, naopak jsem si to užíval! Vše je totiž jen otázkou úhlu pohledu, zda se na sklenici s vodou díváme jako na poloprázdnou či poloplnou… No a najednou něco i jelo (což opravdu byla vzácnost), vzali nás a ještě se z toho vyklubala faaakt vtipná posádka, ale to je už zas další příběh… 🙂

 V Peru si nakoniec strávil takmer jeden rok, ale príbeh Honza a Teki ani zďaleka neskončil. Odletel si na thajský ostrov Koh Phangan. Bolo to splnenie sna, resp. čo rozhodlo, že si znova zbalil batoh a svoju “polovičku”.

 No pokusím se být aspoň trochu stručný, i když náš příběh je tak pestrý, že to jde jen těžko… Zkrátka po návratu do ČR jsem z různých důvodů spadl ještě do horšího srabu, než ze kterého jsem “prchnul” a cítil jsem potřebu a de facto i nutnost zas odjet… Thajsko bylo vždy můj sen, z různých důvodů – jednak všichni o něm vypráví v superlativech, pak jsem buddhista, miluji jejich kuchyni, dělal jsem thai-box atd. Navíc Koh Phangan jsem měl v hledáčku už před Peru, protože mám kamaráda, který tam žije, ale jak jsem uvedl již předtím, Ráj nebyl tehdy mým plánem… Nyní ano, navíc jsem měl plán čím bych se tam mohl živit, takže volba byla jasná…:)

Prezradím, že si tam rozbehol cestovnú agentúru v drevenom domku na pláži. Pre mnohých by to bol splnený sen. Ty si sa ale z určitého dôvodu vrátill na istý čas znova do Česka. Prečo ?

No byl a nebyl…:)  Jsme zas u toho, že vše je vždy otázkou úhlu pohledu… Kdysi jsem míval suterénní kancelář bez výhledu ven a tam mně paradoxně bavilo pracovat nejvíc… Nic mě nerozptylovalo, soustředil jsem se na práci a ani mi nebylo líto vidět, jak se kluci proháněj na motorkách, zatímco já makám… Či že svítí puňťa, zatímco já hnípám ve stínu a chladu sklepa, u compu… Naopak jsem viděl jen jak mi práce roste pod rukama, což mě bavilo i těšilo… No a shop na pláži (navíc na nejhezčí pláži na ostrově) byl tomu opakem – makal jsem každý den, 7 dnů v týdnu a současně od rána do večera kolem sebe viděl lidi užívající dovolené, poslouchal odkud přijeli, kam pak pokračují či na jaký večírek jdou večer apod. Můj program byl jiný…, takže trochu „závist“ (byl to paradox, oni říkali jak závidí mně a já si zas říkal, že bych si dal dovču jako oni…, i když samozřejmě bych neměnil!). Navíc jsem držel i určitý “sexuální půst” (cíleně) a tam se kolem mně válely svlečené krásky doslova z celého světa, či v plavkách s minimem materiálu…:)  Takže takový hladový pes v řeznictví… ;-))) Ale současně musím dodat, že i to bylo součást mojí Cesty, snažil jsem se ráno chodit meditovat do kláštera a když zdraví (či disciplína) dovolilo, tak na tréninky thai-boxu… večer pak dopravit domů Tekýska (do bungalowu na kopci, s výhledem na oceán a okolní ostrovy, obklopený džunglí), nakrmit ho a vyrazit za kamarády aspoň občas na pivko, na živou hudbu atd. Hodně jsem ale už i tehdy makal na své knize, resp. projektu. Současně dodávám, že kromě slabších chvilek, kdy jsem měl některých arogantních a omezených turistů plné zuby, jsem si to nesmírně užíval (opět záleží jen na našem přístupu a úhlu pohledu) – jednak jsem potkával lidi z celého světa, takže obrovské bohatství mentalit, názorů, kontaktů… A pak jsem poznával i travelery (cestovatele), což jsou opravdu famozní lidi a vždy mě obohatili… (většina z nich byla roky na cestě, po mnoha zemích). Navíc jsem svůj shop vnímal i jako jakési pokračování mých ranních cvičení v tamplu, tedy jako jakousi „budhistickou filiálku”, protože jsem v něm sloužil lidem: 95% času jsem věnoval radám, informacím a službám zdarma, které nebyly “kšeftem”, prostě jsem jim pomáhal a to mě bavilo i naplňovalo… Většina z nich se před odjezdem přišla rozloučit, poděkovat, koupili pivko, bylo to fajn… No a samozřejmě na závěr zdůrazňuji, že stěžovat si na práci v Ráji, na nejhezčí pláži na jednom z nejhezčích ostrovů jedné z nejhezčích zemí na světě, by bylo popravdu rouhání ;-)) No a samozřejmě –  když jsem ráno před prací jel na trénink, do tampelu či do města za obch. partnery, tak jsem se neprotloukal ranními zácpami, ale pěkně bosý a do půl těla na skútru podél pobřeží jsem si za jízdy prozpěvoval, kochal se svítáním nad oceánem s palmami, cestou se stavil na trhu zobnout nějakou gurmánskou delikatesu a užíval si toho všeho moc 😉 (resp. usiloval o to, protože samozřejmě i v Ráji jsou problémy + dorazí trable i z domova, ale snažil jsem se neustále myslet na to kde a za jakým účelem jsem). No a proč jsem se vrátil do ČR? Nevrátil, pouze jsem odcestoval do země, kde musím fyzicky být, abych mohl realizovat kroky ke spuštění svého projektu, který se postupem času stal součástí naší Cesty… Hele já vím, že jsem dlouhej a že vždy asi trochu odpovídám jinak než čekáš a nač se ptáš, ale tak to prostě je ;-)))

Keď sme sa stretli v Lime, spomínal si, že chceš napísať knihu o cestovaní s Tekim. Viem, že tento projekt sa postupom času vyvíjal. Môžeš povedať viac o projekte, alebo je to zatiaľ tajomstvo?

Nejenže mohu, ale naopak chci! 🙂 Jsem upřímný a přímý člověk (aspoň nějaké přednosti mám…, i když pro mnohé to jsou spíše stinné stránky…), takže na rovinu přiznám, že rád použiju i tento rozhovor jako propagaci ke svému projektu. V něm si každý najde to své – kloubí duchovno, charitu, zábavu, komerci…, prostě vše 🙂 I bude nabízet všechny možné formy komunikace, od FB přes Twitter, Google +, Instagram, Youtube videokanál, Blog atd. I se už vyvíjí aplikace, jdeme s dobou a naproti fanouškům. Kniha je jen jedním z kroků v tomto rozsáhlém projektu, na kterém pracuji 3 roky (když počítám začátek naší Cesty, kdy jsem ale ještě tehdy ani netušil, že z toho vzejde projekt) a do kterého jsem zapojil mnoho úžasných lidí, včetně nyní i tebea tvé čtenáře  🙂 Vše se sešlo tak, že jestli dodržíme plán, slavnostní křest bude na mé 40tiny, tedy v říjnu 2016 🙂 Ale nebudeme to hrotit za každou cenu, chvílemi to vypadá, že prospěšnější bude vypuštění knihy na trh odložit do příštího roku (dodávám, že nepůjde jen o jednu knihu, ale o knihy, protože chystám tištěnou verzi, audioknihu – tu namlouvá, tedy mým hlasem je Václav Vydra, eknihu a dětskou ilustrovanou verzi, což je stejný příběh, ale vyprávěný Tekim, s mnoha výchovnými aspekty pro nejmenší – tu budeme zdarma distribuovat prostřednictvím spřátelené nadace do školek a prvního stupně základních škol).

Mal som možnosť sa o Tekiho chvíľu v Thajsku starať. Je to úžasný, priateľský pes, ktorého si každý obľúbi. Čo znamená Teki pre teba? Staráš sa o neho ako o svojho syna?

To tedy rozhodně doufám, že o syna bych se (ev. budu) staral lépe! 😉 Hele upřímně – nejsem typický, ani vzorný pejskař… Většinu pejskařů, které znám, tak tráví většinu času se svými psy či s jinými pejskaři atd. A když s nimi nejsou, stýská se jim. Na rovinu – když (a je to velmi výjimečně) jsem bez něj, ani si na něj nevzpomenu. A s nadsázkou se dá říct, že i když se s ním mazlím nebo hraji, tak je to především proto, že to prostě potřebuje. A snažím se mu dávat, co vím, že mu mohu dát v plné míře jen já, resp. páníček. A jak říká pan doktor v podání famózního pana Hrušínského ve Vesničce mé střediskové, když jsi jediný, tak prostě musíš… Samozřejmě mám ho nesmírně rád a až jednou nebude, obrečím to stejně jako odchod i mých předešlých psů (či když jsem myslel, že jeho konec už je tu, což bylo zejména k krizovém období před naším odletem do Thajska). Ale mé chování k němu, včetně toho, že ho tahám všude sebou, po ČR, i po světě je prostě dáno především tím, že jiná možnost není… Resp. jiná pro mně myslitelná možnost není (jako ho odložit do útulku, když letím pryč či ho nechávat celé dny samotného doma apod.). A také to je praktické – např. když ho s sebou mám všude, tak ho ve volných chvílích nebo když míjím les vyvenčím a když pak konečně dorazíme domů, už se s ním nemusím zabývat… Oba jsme spokojeni, angličtina tento stav vystihuje výrazem “win win” situation 🙂 Občas se mi stává, že někdo řekne “chudák pes”, když mě všude doprovází či čeká v autě, ale to řekne jen totální neználek psů… Já ho s sebou netahám kvůli sobě, ale kvůli němu. Každý, kdo jen trochu něco ví o psech tak bude souhlasit, že nejhorší pro něj je být sám. Když je se mnou (kdekoli), je šťastný že je se mnou, i že je ve společnosti… A pak mu je absolutně šumák, kde to je. Stejně tak to auto – je vyvenčený a ví, že jsem poblíž, pak je v tom autě šťastný. Doma by také jen ležel, takže je jedno zda je v kombiku (nesmíš ho ale nechat na slunci a se zavřeným oknem) nebo v obrovském domě, stejně jen leží na místě. Ale v tom autě má pocit mé blízkosti…, i vtažení do společenského života, do dění… Samozřejmě ale platí, že každý jsme individuální, to samé i psi a také že “jaký pes, takový pán”, i že na svého psa přenášíme svou energii… Takže jestli někdo není moc pohodář či společenský, pak ten s největší pravděpodobností nebude stejně jako Teki šťastný pohodář ve společnosti či v autě apod. Je třeba mít empatii, naslouchat instinktům a zdravému selskému rozumu 🙂 Také se mi stává a to tě, který nás znáš, pobaví – že občas mi někdo spílá (nebo to aspoň čtu z nějakých reakcí či náznaků), že můj pes kulhá a já to nejen neřeším, ale ještě ho neustále povzbuzuji ke klusu, čímž ho “trápím” (v Thajsku jsem s ním každé ráno i v průběhu dne vyklusával na pláži), přitom ale právě udržování fyzičky i zdravé vitality je přesně to, co ho navzdory všem prognózám ještě drží naživu… Měli bychom být opatrnější v odsuzování a posuzování… Vždy říkám, že odsuzovat či kritizovat je snadné, ale chápat, porozumět a vciťovat se…, to už je výzva pro pořádné chlapy… (samozřejmě i pro dámy) 🙂

(mimochodem v Thajsku jsem se často setkal s tím, že turisté litovali ty „chudáčky“ pejsky na ulici, ale oni mají svou svobodu, i společnost a celý den každý den si dělají co chtějí, včetně sexuálních orgiií 😉 tedy jsou rozhodně šťastnější než psi v naší civilizaci, kteří jsou většinu času sami doma a pak venčeni na vodítku, tedy opět vše je jen otázkou úhlu pohledu…)

Ještě jsem zapomněl doplnit, co jsi napsal – tedy žes mi na chvilku Tekiho hlídal v Thajsku. Za 9 let, co je se mnou, jsem ho jen 6x opustil na víkend – jednou když jsem doprovázel děti z dětských domovů do Anglie na Vánoce, což byl projekt, který jsem pro ně vymyslel a zorganizoval (společně s přáteli a nadšenci). Pak když jsem odjel do lázní, protože jsem byl opravdu už na odstřel a pak 4x když jsem byl 3 dny (včetně cesty) v Malajsii v rámci “visa run” (tedy cesta kvůli prodloužení vízu). Což byla cesta s trochou nadsázky o život i pro lidi, natož pro psa – ať už kvůli pohodlí či klimatu. Takže to jsem ho s sebou fakt netahal, pro jeho dobro. No ty když jsi cestoval po Asii, jsi za mnou zajel na náš pohádkový ostrov (i když zrovna v nepohádkovém, tedy monzunovém období), ale zrovna když jsem byl na visa runu, takže se mi hodilo že se o něho postaráš a Tekiho ti předala moje provizorní chůva – tedy jsem tě trochu zneužil no 🙂 Dodatečně ještě jednou díky moc!!!

Poznám ťa ako človeka, ktorý toho už veľa preskákal. Mnoho z nás chce v živote niečo zmeniť a vymaniť sa zo stereotypu, ale väčšina ľudí sa bojí neznámeho. Ty si svoje šťastie postupne našiel. Čo by si poradil ľudom, ktorý sú možno v podobnej situácii ako ty pred Peru, ale boja sa zmeny, ktorá nemusí vždy priniesť len to dobré.

 To je jednoduché: kdo nic neriskuje, nic nezíská. Kdo po ničem netouží, nemůže nic dostat. Kdo není ochoten nic obětovat, nemůže nic získat… Současně ale opravdu musíš být na ty ztráty připravený a ne jen očekávat „zisky“ (to bys pak byl velmi nemile překvapený – což svého času byl dost můj problém). Jednak očekávání je vždy problém, protože nikdy nás nezklamou lidi či místa nebo situace apod., ale pouze naše očekávání od nich, podle kterých to vlastně nikdy nemůže přesně vyjít, takže pak vždy budeme zklamaní… A pamatujme, že často samotná cesta je cíl… A jak jsem uvedl, vše je jen otázkou úhlu pohledu a jak na vše hledíme… Někdy ty největší ztráty jsou našimi největšími dary od Boha a to že to hned nevidíme, ještě neznamená, že tomu tak není… Což ale bez pokory, sebereflexe, odstupu a nadhledu nikdy nedoceníme.  Ale abych tady zas nepsal dlouhá slohová cvičení a nechytračil zkopčím sem tento text, který obecně vystihuje mé přesvědčení, filozofii a postoj k životu:

 Báseň starého Indiána

 Nezajímá mě, z čeho žiješ. Chci vědět, po čem toužíš, a zda máš odvahu setkat se s touhou svého srdce. Nezajímá mě tvůj věk. Chci vědět, jestli bys riskoval, aby se na tebe dívali jako na hlupáka kvůli tvé lásce, snu, nebo kvůli dobrodružstvím, aby jsi opravdu žil. Nezajímá mě, jaké tvé planety stojí spolu s Měsícem. Chci vědět, jestli ses dotkl středu svého smutku, zda v tobě zanechala v životě rány zrada, a zda ses už kvůli strachu z dalších bolestí stáhl. Chci vědět, jestli by jsi uměl žít s bolestí, s mou či s tvou. Jestli umíš divoce tančit a nechat, aby tě extáze naplnila až po konečky tvých prstů aniž by jsi mávl opatrnosti, nebo tomu, abychom byli realisté, nebo abychom pamatovali na hranice lidského bytí. Nezajímá mě, jestli příběh, který mi povídáš je pravdivý. Chci vědět, jestli dokážeš někoho zklamat, abys byl pravdivý k sobě samému, a jestli umíš snést obvinění ze zrady proto, aby jsi nezradil svou vlastní duši . Chci vědět, jestli vidíš to krásné i tehdy, když to není krásné každý den, a že život pochází z Boží přítomnosti . Chci vědět, jestli dokážeš žít s neúspěchem, s mým nebo s tvým a přece se zastavit na břehu jezera a zakřičet stříbrnému měsíci ” ANO ! ” Nezajímá mě, kde žiješ a kolik vyděláváš . Chci vědět, jestli dokážeš vstát po noci plné smutku a pochybností, unavený a s kostmi rozbitými se postarat o děti. Nezajímá mě kdo jsi a jak ses sem dostal . Chci vědět, jestli stojíš se mnou uprostřed ohně bez toho, abys ses vylekal . Nezajímá mě kde, co a s kým ses učil . Chci vědět, co tě podrží zevnitř, když už se všechno ostatní zřítilo . Chci vědět, jestli dokážeš být sám se sebou a zda jsi opravdu rád sám se sebou v prázdných chvílích.