Tisíc kilometrov bez topánok do Gruzínska
Tak kdo jsem, jo? Tak to vlastně celý život stále zjišťuju, ale zatím to vypadá, že jsem Petr Poupě, je mi 30 let. Ale mé okolí mě zná především jako Pupka a je jim jedno, kolik mi je let a myslím, že většina z nich by ve mě nehledala informatika. Ale vzhledem k tomu, že jsem si to vystudoval a baví mě vytvářet weby, tak jím jsem.
A životní motto? Tak to jsem si vybral podle svého příjmení: Neustále se rozvíjet 🙂
Z Českej Republiky si docestoval až do Gruzínska. Viem, že si nešiel ani lietadlom, ani autom. Ako si teda prešiel tak ďalekú trasu ?
Vlastně jsem letadlem letěl. Zpět 🙂 Spěchal jsem na svatbu svých známých. A i aut jsem využil na stopa četné desítky a snad jen tankem jsem nejel. I k tureckým hranicím jsem se nechal dopravit kamiony. Ale pravdou je, že v plánu bylo za cestu do Gruzie nevydat ani korunu a větší část celé cesty ujít pěšky a bos. Plánoval jsem přejít celé Turecko od Bulharských hranic až po ty Gruzínské. 2000 km bos a jen s minimálním batohem pro to, abych po cestě potřeboval jen jídlo a vodu. Šel jsem sice do Gruzie, ale mým hlavním cílem bylo Turecko a strávit 80 dní jen s batohem. Byl to dobrý plán. Sice vedl k něčemu hodně jinému, ale to vím, že bych nikdy nenaplánoval.
Ako veľmi sa realita odlišovala od tvojho plánu? Koľko cesta do Gruzínska nakoniec stála a koľko kilometrov si prešiel na boso?
Můj hlavní plán byl jít s minimálním batohem a být tedy na hraně komfortu, který mi dovolí se toulat mimo civilizaci, ale také mě donutí požádat o pomoc. Chtěl jsem strávit tři měsíce odkázaný jen na to, co umím sám a o co se postarám a tím, že když mi poteče do bot, tak můžu kdykoli zmizet zpět k mamince. O moc víc než vybavení batohu se tedy naplánovat nedalo. Snad jen hrubě načrtnout trasu. Jenže jak jsem celé tři měsíce připravoval, zkoušel a ladil výbavu, tak jsem samozřejmě v hlavě vymýšlel všechny scénáře a měl očekávání, co by mě mohlo na cestě potkat. Třeba jsem si nebral ani sluchátka a plánoval být celou dobu jen v absolutně nezbytném kontaktu s elektronickou civilizací.
A realita? Bylo to těžké samo o sobě a vůbec nic jsem si nemusel přidávat. Při 30 km denně je únava stabilní konstantou. Že by se člověk dospal v přírodě je spíš jen stálé přání a jít spát dřív. No dobře, to by v přírodě šlo, ale hůř to jde spíš mezi lidmi. Turci jsou neskutečně přátelští a raritu, jakou jsem pro ně byl já chtějí vyzpovídat. Je jedno, že v turečtině, komunikovat se tam dá i beze slov. A pro mě lidi byly na mé cestě jednou z nejdůležitějších věcí. A taky řekni někomu, že jdeš spát, když tě hostil tím nejlepším, co u sebe má, a ty ho zajímáš.
Nenapadlo mě, že budu pod stálou únavou a zároveň se budu cítit tak příjemně. Na únavu jsem si zvykl, že tu je. Krize se dostavovaly a na ty se zvyknout nedalo. Stejně jako bolesti. Ale třeba na psi jsem si po 20 dnech zvykl a od té doby se cítím něco jako psí profík 🙂 A taky na bivakování venku jsem si zvykl. Sbalit a rozbalit batoh několikrát za den, postavit kvalitní přístřešek v jakémkoli prostředí s minimalistického vybavení. Jak jsem v tom dobrý prověřil déšť, vítr, noc, psi, krávy a mnohdy i víc z toho najednou. Nutíš mě vzpomínat, co všechno jsem vůbec zažil a je toho opravdu moc a všechno z toho bylo mimo očekávání.
Ale největší odchýlení od plánu přišlo, když jsem ušel přes 1450 km. Odešel mi jeden sval v noze a ještě mě začalo bolet v krku. Musel jsem se vzdát toho, že nedojdu ani tisíc mil, že ani nedojdu na konec Turecka, kam zbývalo už jen 350 km a já už ušel stabilně 40 km za den. Musel jsem se vzdát celého svého plánu a nějak ho změnit. Nakonec jsem zůstal na cestě a jen začal stopovat. Ale byla to velká rána a drsná škola.
Kolik stála cesta? To se bude těžko počítat. Před cestou jsem si koupil vlastně všechno své vybavení, takže započítat i tohle, byl by to pěkně drahý výlet. Když pak dál započítám i ukradenou kameru, tak se dostáváme zase o pěknou sumu nahoru. Ale pokud zůstanu jen u běžných věcí, tak musím říct, že jsem platil jen za jídlo, které je v Turecku cenově zcela totožné jako u nás. Alespoň v místech, kde jsem se pohyboval já. Díky energetické náročnosti jsem jedl vydatně a abych ochutnal co nejvíc z místní kuchyně, jedno teplé jídlo denně bylo skoro pravidlo. Ale i v součtu mám za to, že jsem za jídlo utratil mnohem méně, než bych utratil doma. Nesčetněkrát jsem byl na jídlo pozván domů, stejně často mi lidé jídlo kupovali jak v obchodě do zásoby, tak i v restauraci. O Turecké pohostinnosti mohu prohlásit, že by bylo možné Turecko procestovat zcela zdarma. Nerad bych, aby si tohle někdo vzal jako motto a s tím do Turecka vyrazil. Jde to, ale záleží především na tom, jak se budete chovat vy. Mohu za sebe říct jen to, že s Turky bylo neobyčejně lehké si padnout do noty.
No bosky. Ono s počítáním kilometrů to u mě bylo těžké. Počítal jsem jen denní a boty jsem začal používat poměrně brzo vždy v době, kdy už jsem nemohl ujít jediný krok pro ochozené chodidlo, nebo jsem šel tak pomalu, že mě předbíhali i želvy. Abych to uvedl na správnou míru, boty v mém podání znamenají 4 mm “tlustou” gumu na pár šňůrkách, přes kterou lze velice dobře cítit jakýkoli terén. Navíc na důležitých místech je mám už ochozené na jeden milimetr a řeknu vám, že mnohdy jsem měl chodidlo tak citlivé, že bych ocenil alespoň troje tyto “boty” nad sebou.
Mám jen odhad, kolik jsem toho nachodil bos a kolik v botách. Podle mých odhadů mi to vychází tak, že z celkově nachozených 1700 km jsem 800 – 1000 km ušel zcela bosý. Ale popravdě je mi to úplně jedno. Jen rád tvrdím, že ujít tisíc mil bosý za 60 dní stejným terénem je nemožné a doufám, že se někdy dozvím o někom, kdo to zvládá a budu ho moci poznat:) Ale taky je pravda, že chodím bosý jen 3 roky, třeba to chce jen víc tréninku.
Tvrdíš, že Turci sú veľmi dobrí a pohostinní ľudia. Ako je možné, že práve v Turecku ťa okradli. Ako celá situácia nastala?
Jo jo, tohle mám pořád 🙂 Třeba v Dominikánské Republice jsem se cítil mnohem bezpečněji, než třeba v Praze, ale právě tam mě přepadli, okradli a přitom bodli nožem. Prostě občas jsi jen na blbém místě, v blbý čas a v mém případě je u toho nějaká blbost, kterou by rozumný člověk neměl dělat. Kameru mi vzali až v Gruzii, ale to je jiný příběh. V Turecku mě okradli hned asi druhý den a byli to cikáni. Sami Turci je opravdu nemají rádi a málem z jedné vesnice vyjela trestná hlídka na mojí pomstu. Ale to jako vážně, opravdu v nejedné vesnici byli silně naštvaní, že jim cikáni takhle kazí pověst u turistů. Okrást Turka, nikdo by nic neřekl.
A jak se to stalo? Šel jsem kolem vesnice, kde měli cikáni ležení. Tehdy jsem netušil, že to jsou cikáni a zajímalo mě to. Po krátké chvilce jsem zjistil, že ze mě loudí peníze a tak jsem jim už znechuceně dal pár drobných. Chyba číslo jedna, ukázal jsem peněženku. Za vesnicí na jedné zkratce mě dva z nich dohnali na povoze taženém koněm. Když jsem pochopil, že mě nechtějí svést, ale chtějí peníze, chtěl jsem je ignorovat a jít dál. Jeden z nich seskočil z povozu s železnou trubkou a tak začalo smlouvání o tom, že jim teda dám peníze, ale že půjdou pryč. Tehdy jsem turecky neuměl ani slovo, ale stres a snaha tě naučí se domluvit i s němým a hraní aktivit občas může pomoct s tréninkem. Tak jsme se dohodli. Stejně chtěli víc. A tak jsem jim nakonec dal vše, co jsem v té peněžence měl. Nějakých 90 lir. Oni odjeli a já naštvaný pokračoval dál. Jenže za pár minut byl povoz zase u mě a to už šlo do tuhého. To už jsem nevěděl, co chtějí. Vzpomněl jsem si, že v kapse mám pepřák na psy, a že by mohl fungovat nejen na psy. Zřejmě si toho všimli, takže si už drželi odstup a lépe brali to, že už žádný další peníze nemám. I tak jsem z té zkratky bez aut a bez lidí ještě další dva kiláky utíkal na plný pecky, jako bych neměl na zádech 15 kilo v batohu. Když jsem si sedl na silnici a rozdýchával, vážně jsem chtěl domů. Fakt hodně.
Tvoje “hobby” chodiť bosí bola pravdepodobne prvá vec, ktorá Gruzíncov resp. Turkov zaujala. Mal si pripravené nejaké vysvetlenie, ktoré si hovoril stále dokola?
Jasně, že měl. Byla to jedna z nejčastějších a taky nejsložitějších otázek. Hlavně je zajímalo, proč chodím bosky. Tak často se na to neptají ani tady. A musím říct, že je to nejhorší otázka, co můžu dostat. Ne, že bych na ní nevěděl odpověď, ale ta odpověď je hodně dlouhá, protože u mě je to postupná cesta, ve které hrálo roli mnoho stejně důležitých důvodů. Ale vzhledem k tomu, že jsem s bosým chozením začal kvůli změně běžeckého stylu, tak jsem se dopracoval k tak stručné odpovědi, že jsem jí uměl říct i v turečtině. Takže celé Turecko ví, že to je můj sport. Že běhám maratony a že je moje specialita běhat bosý. Vždycky to stačilo. Ale je fakt, že budu muset v češtině vymyslet nějaký lepší a hlavně krátký příběh, protože to skutečné vysvětlení je příliš dlouhé a bohužel ani nijak zajímavé 🙂
Ale asi nejlepší reakce byla v Gruzii, kdy jsem procházel opravdu zapadlou vesničkou, na ulici bláto, že jsem ho měl po kotníky a po pánovi, který lomil rukama a cosi říkal, jsem po pár krocích potkal babičku, která se s výkřikem pokřižovala. Ještě, že nevěděla, co jsem v tu dobu už měl za sebou.
Neviem si ani predstaviť, ako nepohodlne si sa musel veľa krát cítiť. Aká bola najväčšia motivácia cestu dokončiť?
Ani nevím, zda jsem se za celou dobu někdy cítil nepohodlně. Těžko to popsat, ale rozhodně jsem měl přesně to, co jsem chtěl. Plus nějaké věci navíc:)
Jéjej, motivace. Víš, že jsem nad tím mnohdy sám přemýšlel. Proč já blbec jdu furt tou samou krajinou, proč dělám furt to samý dokolečka. Ale tak těch 2000 km znělo moc pěkně. V celku si nemyslím, že bych měl nějakou motivaci. Spíš to bude otázka povahy. Vždycky, když jsem se do něčeho dal to, šlo a záleželo jen na mě jestli to dokončím, nebo půjdu od toho. Takhle přistupuju ke všemu a nějak se mi asi nechce věci vzdávat, když vím, že to jde. Navíc z jakého důvodu bych to vzdal, když teda nepočítám bolesti, přes které se nepohneš. To může být buď strach, nebo že se ti už nechce. Ani jednu z těhle věcí nemám rád. Na ostatních ji dovedu ztolerovat, ale u sebe se s tím vyrovnávám hodně špatně. Svým způsobem to byl jedinečný výlet, jedinečná šance. Pro cestu, která trvá takhle dlouho musíš oželet spoustu jiných věcí a na jistý čas si popřeházet život. To nechci dělat často a tak jsem věděl, že jinou šanci už nikdy dostat nemusím. Chtěl jsem to udělat, takže v něčem polevit, to bych šel proti tomu, co sám chci.
Ale vše ostatní krom komunikace s lidmi bylo vlastně lehký. S lidmi je to těžší. Kolem mě bylo každý den hodně milých lidí a já byl unavený a nerozuměl jim a mnohdy mě otravovali. A teď buď milý tak, jak bys byl kdykoli jindy a stejně nadšený z toho, co pro tebe dělají. S tímhle jsem bojoval nejvíc. Bylo by jednodušší podlehnout tomu, že je toho na mě moc a jet domů, než být na někoho nepříjemný jen proto, že jsem unavený.
A myslím, že jsem už po cestě psal, že se mojí motivací stali lidi, kteří četli moje zápisky. Věděl jsem, že jsou lidi, kteří to denně čtou jako večerníček před spaním a vím, jaké mám kamarády a ti byli na cestě se mnou. Mnohdy jsem šel jen pro ně, protože bych si přál, aby i oni mohli absolvovat takovouhle cestu. Takže se to vlastně furt točí kolem lidí. Lidi doma i po cestě, to byla silná motivace být veselý.
Hovorí sa “The best journeys answer the questions that in the beginning u didnt even think to ask”. Zodpovedal si aj ty na otázky, na ktoré si pred cestou ani nepomyslel ?
O tomhle jsem přemýšlel poměrně dlouhou část cesty. Věděl jsem o tom, že třeba taková cesta do Santiaga de Compostela taky spoustu lidí léčí a hlavně mění. Člověk se těmhle věcem nevyhne. Pro přemýšlení je po pěší cestě hodně času. Třeba i to, jaký pocit to bude ujít 500 km, 800 km, apod. Jenže ono na té cestě pak zjistíš, že se vlastně nic velkýho neděje. Žádný zásadní odpovědi, žádný prozření, nic. Teda u mě. Stále stejný blbec, který se vydal na cestu. Jenže na konci najednou začneš cítit, že je něco jinak. Že se toho na tobě změnilo dost. Že máš v hlavě něco navíc a je dobře, že se na to ptáš až delší dobu po návratu, protože nejvíc změn jsem si všiml až po návratu, když je člověk hozen zpět do běžného života, který chce žít. Koukám se ještě teď trochu jinak a musím pracovat tvrdě na tom, aby ho nepřekryl všední pohled, který byl předtím.
Ale otázky, to asi ne. Žádné jsem neměl. Už delší dobu se poměrně dobře znám a vím s kým jdu:) Ale změny byly a já ty odpovědi hledám spíš přes tyhle změny, které přijdou až po.
Ak by si mal možnosť vyliezť na horu Kazbek ( 5033 m.n.m. ) v Gruzínsku, ktorú bosí určite nedáš, si ochotný obuť turistické boty? Alebo ešte inak. Cítiš sa niekedy bez bot obmedzený?
Už jsem měl dvě nabídky jít na Kazbek a obě jsem odmítl právě kvůli tomu, že bych si musel pořídit seriózní boty. A ty já zrovna tak moc neutahám. Jako terénní boty používám Favefingery a ty na Kazbek bohužel nestačí. Ikdyž je pravda, že o tom tak trochu přemýšlím. Vlastně ti musím říct, že před mnoha lety jsem se díval na nějaký dokument, kde šli dokumentaristi spolu s domorodci do kopce po kamenech, které dělali dokumentaristům velké problémy i s botami a domorodci po nich skákali s naprostým přehledem. Já si tehdy ještě obutý říkal, že tohle je pro člověka z naší civilizace jednoduše nemožné. No a při tomhle výletu jsem zdolal s přehledem terén, který byl naprosto stejný, jako tehdy v tom dokumentu a nebylo to pro mě ani zase tak těžké, jak to vypadalo. A teď vím, že je to jen o velkém tréninku. Hele, podívej se, co dělá Ján Čupa. Třeba jednou na ten Kazbek taky vylezu bosý. Zatím s tebou ale plně souhlasím, že Kazbek bosý určitě nedám:)
A ohledně ochoty se obout. Nemám vůbec nic proti botám. Dokonce je mám rád. Třeba běžecké rád sleduju, co za trendy se jede. Ale je to pro mě stejná situace jako s auty. Rád je sleduju, líbí se mi, občas je i použiju, ale ve většině případů je jednoduše nepotřebuju a tak je nepoužívám. A znám pár lidí, kteří jsou ortodoxně proti botám, jenže u těhle lidí pochybuju, že jezdí sportovně na kole a rozhodně nelyžují. I když mě děsně rozesměje ta představa, jak někdo nasazuje bosou nohu do vázání 🙂
A ano, omezený bez bot si přijdu poměrně často. Bosé chození je velice limitující oproti chůzi v botám a nevěřte lidem, kteří říkají opak. Ti jen prostě opomíjejí spoustu situací, protože se jim dovedou vyhnout. Tak třeba běhání. Bosý běžec bude vždy pomalejší, než když si obuje boty. Možná ne na asfaltu, ale v terénu vždy. Už jen tep se mi při běhu bosky zvedne oproti běhu v botech. Bosý běh je náročný jak na mozek, tak i na techniku chodidla. Když pracuji třeba na stavbě, tak taky nemůžu být furt bosky, protože bych tam byl vlastně zbytečný. Každý ví, že právě pro to člověk ty boty vůbec vymyslel. Aby toho dokázal víc, rychleji, nebo jen prostě bez bolesti, která k bosému chození patří. Jenže tady ti zodpovím otázku, proč to i tak dělám. To, že něco bolí neznamená nutně, že to musí být důvod to nedělat. Když jdu těžkým terénem, mnohdy to bolí a musím se hodně zapřít, abych pokračoval. Jenže pak ten úsek projdu a je zase dobře a nic nebolí. A díky četnosti takových věcí mě dnes už nebolí věci, které bych před třemi lety ani neprošel. A navíc když používáme boty, to ulehčení, které nám to nabízí používáme i v době, kdy to není vůbec potřeba. Třeba u té mé pěší části. Po 4 náročných dnech jsem občas musel nazout boty, protože bych jinak nebyl schopný ujít ani krok. A to klidně ani po hladkém asfaltu. A tady mě první odstaví noha, jako první senzor toho, že dělám něco, na co nejsem připravený a že tělo potřebuje pauzu. Co se stane, když si nedám pauzu a jdu dál? No jasně, začne bolet něco jiného, čemu by ta pauza bývala taky prospěla. Mám za to, že to bosé chození právě díky té bolesti nabízí možnost se podívat pozorněji na to, co dělám a pokud chci poslouchat, mám možnost se zachovat pro tělo víc prospěšněji. To, že to neposlechnu, nazuju boty a pokračuju v tom, že ujdu 40 km každý den, to už ale pak vím, že je má blbost 🙂
Obaja sa určite zhodneme, ze normálnosť je veľmi relatívny pojem. Máš ešte iné “nenormálne” zvyky, ktoré ľudia bežne nerobia?
Máš pravdu, proto bude těžší z toho, co dělám něco “nenormálního” vybrat 🙂 Ale ulehčuje mi to, když mi teď nedávno někdo nový připomněl mojí další nenormálnost. Třeba to, že používám přírodní kartáček. To jak někdo vidí spolu s těma bosýma nohama, tak si to začíná hned spojovat a začíná mu to dávat jakýsi smysl 🙂 A tak si alespoň držím normální oblečení, aby to všechno lidem víc vrtalo hlavou. I když od Tomáše Zahálky mám taky běžeckou sukni, takže občas i tuhle nenormálnost nasadím. A pak jsou asi všechny další nenormálnosti líp skryté, nebo jen v hlavě.
Já se ani nějak nechci vymezovat, mě lidi vážně baví a jsem v jejich společnosti rád a mrzí mě, když se kvůli nějaké činnosti od někoho oddálím, ale to je občas přijatelná cena, za to, že dělám to, co mě dělá spokojeným.
Ten kartáček som ti pripomenul ja 🙂 Plánuješ v budúcnosti ďalšiu, podobne šialenú cestu? V tvojom prípade si nejeden povie, “U Petra je možné všetko”. 🙂
No vidíš 🙂 Tos byl vážně ty. Já si říkal, kde to bylo. Poslední dobou stále potkávám lidi a bavím se o všem, podobně jako teď s tebou a vážně se mi to moc plete 🙂 Třeba u tureckých přátel stále vzpomínám, kde a kdy jsem je potkal a mnohdy s tím mám velký problém.
Ale o tom kartáčku bych se správně měl zmínit víc. A ne úplně proto, že to byl vlastně můj jediný sponzoring, ale spíš, že jsem si ho vážně oblíbil. Ale tohle mi připomíná další podobnou otázku té, zda něco plánuju dalšího. Lidi se ptají na to, zda jsem byl sponzorován, zda jsem byl v televizi, jestli jsem vytvořil nějaký film. Je toho hodně, s čím si to lidi spojují a je to vlastně logické. Teď je hrozně jednoduchý podniknout cokoli, co si kdo vymyslí a každý má snahu být nějak originální. V Turecku jsem potkal kluka z Anglie a tam to mají ještě o hodně těžší, protože když cokoli vymyslíš, určitě se najde angličan, který to už udělal. I u mě si spousta lidí myslí, že jsem byl takhle motivován. Jenže se mnou je to malinko komplikovanější. Nějak jsem jen šel podle toho, za čím mě to táhlo. Já si hodně vážím průměrnosti a toho, že jsou lidi, které baví být součástí něčeho a investovat sebe ve prospěch skupiny. A právě proto jsem takový nesvůj, když někdo vymýšlí, jak být jedinečný a unikátní. Vidím v tom pro sebe určitý stupeň izolace od lidí. A po cestě jsem si i tohle hodně dal dohromady, že pro mě má mnohem větší váhu být ve všem průměrný, než v jednom vyčnívat. Jenže je to pak takový blbý, když i tak mám uvnitř tendenci vymýšlet nějaký věci, které vyniknou a uvnitř mám samozřejmě takovýho velkýho chlubila, kterýmu dělá dobře pozornost a je rád, že může vyprávět o něčem, co druhou stranu taky výjimečně zajímá 🙂 Vždycky mi dělalo velký problémy být skromný. 🙂
No a ke tvé otázce. Napadlo mě už během cesty, že by bylo dobré se taky projít po svém domově, abych zjistil, jak to je skutečně u nás a nevycházel jen z poměrně hodně uzavřených posudků. Jenže taky si pamatuju na prvních dvacet dní, kdy jsem se zaříkával, aby mě už nikdy nenapadlo podniknout nic takovýho. Težko říct, ale určitě budu dbát na to, aby u mě bylo stále možné všechno:)
